Barbora vyrostla v bohaté rodině. Její otec jí pořídil vše, na co si jen vzpomněla. Přesto však s ní trávil pramálo času. Vlastnil úspěšnou firmu a byl pořád v práci. Když se výjimečně objevil doma, bylo to hlavně proto, aby navštívil své milenky. Jedna z nich prý byla o pár let starší než Barbora.
Barbora šla nakonec studovat pedagogickou fakultu, ačkoliv její otec chtěl, aby z ní byla zubařka. Nicméně ona se rozhodla jít za svým snem.
Jak dospívala, odmítala od otce přijímat peníze a žila jen z vlastního stipendia. O prázdninách pracovala jako praktikantka v dětském letním táboře, i když jí otec nabízel luxusní dovolenou v zahraničí. Jeho nabídku odmítla – děti ji bavily víc.
Jednoho večera dorazil do tábora autobus s dětmi z dětského domova. Všichni se rychle ubytovali, ale poslední vystoupila dívka; hubená a bledá, její pohled byl smutný a nepřipomínal dětskou radost. Později si děti začaly stěžovat, že v chatce něco podivně zapáchá.
Ukázalo se rychle, že může za to právě ona dívka. Barbora vešla dovnitř zjistit, co se děje, a našla pod její polštářem schované zkažené karbanátky z večeře.
Dívka na Barboru pohlédla provinile a potichu zašeptala:
To je pro mého bratra.
A kde máš bratra?
Je v dětském domově.
Po této odpovědi Barbora bez váhání zavolala otci a požádala ho o peníze.
Tak konečně mě dcera žádá o pomoc, asi ji něco trápí… pomyslel si její otec.
Barboro, proč potřebuješ tolik peněz? Chceš si snad koupit auto?
Ne, tati. Chci koupit co nejvíc jídla pro děti z dětského domova.
Ty máš zlaté srdce, Barboro, usmál se otec.
Barbora si tehdy uvědomila, že největší hodnotu má to, co dokážeme darovat druhým, a ne to, co získáme jen sami pro sebe. A právě v tom spočívá skutečné štěstí.