Hele, představ si to před šestadvaceti lety se moji rodiče vzali a tehdy jsme žili úplně v pohodě, žádné finanční starosti, prostě klasická česká rodinka. No, teď mám přítele, Tomáše, a po šesti letech, co spolu chodíme, jsme si řekli, že už je načase se vzít a zlegalizovat to naše partnerství. Řekla jsem to doma máma byla úplně nadšená, už plánovala, jak mi pomůže, ale táta naopak nebyl moc z toho odvázaný. Říkal, že je to možná moc brzy a že bychom si to měli pořádně promyslet, než se fakt vezmeme.
Postupem času jsem pochopila, proč má táta ty svoje pochyby. Máma totiž přišla s tím, že by mi chtěla přenechat svůj byt ten, co zdědila po babičce protože věřila, že mladí musí nějak začít, a chtěla nám pomoct. Táta to ale viděl jinak, měl strach, že když se někdy rozvedeme, tak Tomáš dostane půlku bytu. My jsme totiž s bráchou zdědili dva byty po prarodičích jeden je pro mladšího bráchu, a ten druhý měl být zase pro mě. Ale to byl původně plán mámy, zatímco táta chtěl všechno jen pro sebe, což mezi nimi vyvolalo dost ostrých hádek.
Máma byla přesvědčená, že rodiče prostě musí podporovat svoje děti, a stála si za tím, že mi byt přenechá. Táta ale svoji pozici hájil tak tvrdě, že z toho nakonec byl dost velký rozruch. Nakonec se situace tak vyhrotila, že máma byla na tátu fakt naštvaná, vyhodila ho a zakázala mu vrátit se domů.
Svatba a všechno kolem toho v naší rodině dost zamíchalo kartami, hlavně kvůli tátovi. Teď už jsou to dva roky od svatby a jsem spokojená. Bydlíme s Tomášem v bytě, který mi máma přenechala a za to jí neskutečně vděčím. I když to doma nebylo zrovna jednoduchý, jsem šťastná a opravdu si vážím toho, jak mě máma vždycky podporovala.