Maminka byla vždy velmi přísná. Tatínek často cestoval kvůli práci a maminka se o mě starala sama. Tatínek mě měl rád, a pokaždé, když se vracel domů, přinesl mi spoustu dárků. Maminka naopak příliš neprojevovala své city. Jednou tatínek odjel na služební cestu a už se nikdy nevrátil.
Ve škole jsem nikdy neměl žádné kamarády. Chodil jsem jako chudák, v obnošené školní uniformě, kterou maminka kdysi našla někde v Praze. Vždy mi říkala: Nos, co máš, nejprve si musím dát do pořádku svůj život a nemám peníze na tebe. Tak jsem s trpělivostí nosil tu nevzhlednou uniformu celou pátou třídu.
Později mi sousedka dala uniformu po své dceři, která právě dokončila základní školu. Nosil jsem ji až do maturity. Co se týče bot, používal jsem to, co bylo zrovna doma, a vydržely pár let, než se rozpadly a byly mi malé. Nakonec jsem se úspěšně dostal na střední školu a rozhodl jsem se studovat na vysoké škole ekonomii. Na kolejích jsem stále nosil oblečení, které mi věnovali kamarádi, když už je nechtěli.
Jednou jsem potkal Dominika, který absolvoval o pár let dřív. Začali jsme se scházet a nakonec mě představil svým rodičům. Když jsem je poprvé navštívil, styděl jsem se za své staré boty, které byly už téměř na rozpadnutí. Měl jsem mokré nohy, ale jeho maminka dělala, že si toho nevšimla. Druhý den mě pozvala na návštěvu a darovala mi nové boty.
Bál jsem se, že mě Dominikovi rodiče nebudou mít rádi, ale brzy mě začali brát jako člena rodiny. Nevím, čím jsem si to zasloužil. Dali nám dům jako svatební dar a po škole mi tchyně nabídla místo ve své firmě, kde jsem měl výborný plat v českých korunách. Konečně jsem si mohl koupit vše, co jsem potřeboval. Nikdy nepřestanu děkovat Bohu, že mě životem provedl tak úspěšně.
Když se maminka dozvěděla, že jsem ženatý, mám dobrou práci a své vlastní bydlení v Brně, rychle přišla, aby mi požádala o finanční pomoc. Naši rozhovor však zaslechla moje tchyně. Zavolala mého manžela a syna, aby přišli hned domů. Nakonec manžel vysvětlil mamince, že už ode mě nemůže nic očekávat. Řekl, že je vděčný, že má dceru, ale že už nikdy nemá přijít do našeho domu. Od té doby se mnou maminka nepřestala komunikovat a já teď s napětím čekám na narození našeho dítěte.