Když moje babička Jarmila zjistila, že má vážnou nemoc, vzala to s neobyčejným klidem, který by většině lidí připadal až podezřelý. Posadila se u svého starého kuchyňského stolu, nalila si čaj, podívala se z okna na zahradu a s úsměvem prohlásila:
Nezůstanu jenom v čtyřech zdech a nebudu čekat, až mě smrt vyzve. Chci žít, dokud mi to tělo dovolí.
Měla tehdy šedesát let, nebyla vysoká, vždy se usmívala a v očích jí pořád svítil ten vnitřní plamen, který roky, starosti, každodenní rutina a i ztráty nedokázaly uhasit. V ní hořela touha po životě tichá, ale neústupná, jako jarní výhonek prorážející kamení.
Celý svůj život strávila v jednom domě na okraji Brna starém, ale útulném, kde poletovaly vůně jablek, máty a čerstvě upečeného chleba. Vychovala v něm pět dětí, pomáhala s vnoučaty, přivítala spoustu hostů a přečkávala zimy. Ten dům byl pro ni celým vesmírem. Přesto však nechtěla, aby právě tam skončila její pohádka.
Měsíc po diagnostice dům prodala. O tom nikomu nic neřekla, jenže nejmladší ze sestřiček, která ho doprovázela k notáři, věděla pravdu. Ostatní se to dozvěděli až náhodou. Můj bratranec Matěj, když přišel na návštěvu, našel prázdné stěny: žádný nábytek, žádné závěsy, žádná vůně koláčů, které kdysi vítaly každého, kdo překročil práh. Na dveřích visela cedule: Soukromý majetek.
O pár dní později všichni dostali od ní zvukovou zprávu. Její hlas byl klidný, jistý a lehce se usmíval:
Neplánuji se ospravedlňovat. To je moje volba. Celý život jsem makala teď chci jen žít, dokud můžu.
Z peněz z prodeje domu Jarmila vyrazila na výpravu. Ne do zahraničí, ne do luxusních hotelů, ale po celé České republice, kterou, jak později přiznala, sotva poznala. Navštívila Šumavské jezero, hory Krkonoš, staré kláštery v Praze, malebná městečka jako Telč a Mikulov, kde se lidé stále zdraví na ulici a nabízejí vám kousek domácího koláče.
Posílala nám pohlednice, krátké zprávy a fotky usměvavá, opálená, s novými přáteli. Někdy zmizela na několik týdnů, pak se znovu objevila, klidná a inspirovaná, jako po dlouhém rozhovoru se samotnou sebou.
Někteří v rodině nechápali, co dělá. Říkali: Jak to může? To je jejich dům, vzpomínky, děti, vnoučata! Jiní ji chválili za odvahu. A ona na to jednoduše:
Nechci zůstávat ve zdech. Chci zanechat vzpomínku, že jsem žila.
A žila opravdu. V posledním roce možná poprvé opravdu se v jejích očích znovu rozzářila jiskra, kterou jsme viděli jen na starých fotografiích. Naučila se radovat ze každého rána, aniž by odkládala štěstí na později.
Když už nebyla, otevřeli jsme její malou kufřík. Uvnitř ležely desítky jízdenek, turistické mapy, staré pohlednice, poznámky s názvy kaváren, kde se zastavila, a více než sto fotografií: usměvavá, na pozadí jezera, hor, starých domů a uliček. Na každé vyzařoval život, pohyb, světlo.
Domu už nebylo. Peněz už také. Zůstala však svoboda nejcennější dar, který měla. Svoboda být sama sebou, žít, jak chce, aniž by čekala na povolení a aniž by se ohlížela zpět.
Často si představím, že bychom zjistili, že nám čas dochází. Co bychom pak udělali? Zůstali bychom mezi čtyřmi zdmi, v pohodlí známých věcí a strachu? Nebo bychom nakonec také odvážně vyrazili do života ne jednou, ne později, ale hned teď?
Možná v tom spočívá pravá moudrost ne čekat na smrt, ale přivítat život s otevřenýma očima, tak jak to udělala Jarmila.
