Když se Lenka dozvěděla, že čeká dítě, její rodina byla jako opařená. Neuměli si zvyknout na představu, že je s někým, kdo podle nich brzy zmizí z jejich života, jako by to byl jen stín u brány.
Lenka je obyčejná dívka z Olomouce, vyrůstala v normální rodině se svou maminkou a nevlastním otcem, který se vždy snažil, aby mu říkala táto. Rodiče byli vždy na její straně, věděla, že ji mají rádi a že u nich najde pohodu i v dešti i v parnu. Školu zvládla s odřenýma ušima, maturitu složila spíš silou vůle než znalostí, a o přijetí na vysokou nebylo jasno hlavně kvůli její mizerné angličtině.
Rozhodla se, že si najde soukromého učitele, který ji naučí jazyk rychleji než školní nudné hodiny. Zvolila Fadila, chlapce z Mali, který přijel do Česka na studium. Angličtina mu šla jako po másle a do toho několik let dělal doučování. Začátky byly pro Lenku jako noční můra, všechny slovíčka jí vypadávaly z hlavy jako bačkory. Ale postupně si Fadila skutečně oblíbila a jejich vztah přerostl z lekcí do hlubší blízkosti, tajemné a snové. Netrvalo dlouho a byli spíš dvě zamotaná klubka, která si nedovedla představit den bez toho druhého.
Pak přišel ten okamžik pozitivní test a Lenka se ocitla v měkkém, mlhavém světě, kde její rodina vyděšeně šušká, že s někým takovým by neměla nic mít, protože bude jednou navždy sama. Před očima se jim míhaly obrazy dítěte, které bude vypadat jinak než ostatní v parku na Letné, a Lenčiny dny byly pod mrakem podezřívavých pohledů.
Když Fadil dostudoval, musel se vrátit domů do Afriky, do tepla a do světa, který Lenka znala jen z obrázků. Zůstali ve spojení, pomocí podivných Skype hovorů, kde slova zněla vzdáleně a obraz byl roztřesený jako hladina Vltavy při vichru. Čekali spolu na příchod jejich dítěte, a když přišel, bylo všechno jakoby pod vodou rodina byla čím dál odtažitější a Lenka se rozhodla odjet i s dítětem za Fadilem do Mali.
Africká slunce však byla tvrdá, noční vzduch pálil a oni se nemohli přizpůsobit. Nakonec přijeli zpátky do Česka, kde bylo syrovo, sněžilo a rodina jí stále nedokázala přijít na jméno. Po čase se jim narodila druhá dcera Sofie s očima jako čokoláda a kůží barvy lískového ořechu. Domov pro ně nebyl doma a rodina i nadále mlčela, jejich hlas jako skrytý v šeru starého bytu. Lenka ale nedokázala opustit Fadila, i když věděla, že jejich štěstí je rodině cizí.
V hlavě jí bzučel nápad: co kdyby se přestěhovali do Kanady? Možná tam, ve městě s javorovými listy, ve sněhu až do pasu, najdou lidi, pro které jsou jen rodina, dvě dcery a snový polibek mezi statisíci cizích hlasů. Tam, kde koruna nemá význam a všechno je o něco lehčí, i když se to zdá být jen sen.