Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že pokrevní pouta ještě nezapříčiní lásku, úctu či péči. I v naší rodině se odehrál příběh, z něhož mně dodnes běhá mráz po zářími — příběh o vnukovi, který chtěl vyhodit vlastní babičku z jejího bytu. Ale ona byla chytřejší než všichni dohromady a jednala tak, že jedni si dodnes trhají vlasy, zatímco druzí obdivují její sílu a charakter.
Babičku jsme nazývali Alžběta Vlastovna. Bylo jí pětasedmdesát let, a byla samu životní radost, moudrost a nezdolnou energii. Měla za sebou dlouhá léta práce, výchovu dvou dětí a pomoc všem, kteří ji potřebovali. Po smrti manžela zůstala sama v prostorném třípokojovém bytě přímo v srdci Brna. A právě na tento byt si brousil zuby její vlastní vnuk — Jakub, bratr mého muže.
Jakub s manželkou a třemi dětmi dlouho bydleli stísněně u tchyně. Těsno, hlásní, hádky téměř denně. Koupit vlastní byt nechtěli: „Proč splácet hypotéku, když máme babičku s bytem?“ A co čekat? „Stará brzy odejde na věčnost a bude to naše.“ Sice to nikdy neřekli nahlas, ale cítilo se to v každém Jakubově pohledu, v každém posměšném úsměšku jeho ženy Jany.
Ale Alžběta Vlastovna měla jiné plány. Nikdy si nestěžovala, žila čile — chodila na koncerty, do muzeí, dokonce i na rande, což Jakuba zvlášť rozčilovalo. Nerozuměl tomu: „Jak to? Měla by už jen sedět u televize a čekat na konec, ale ona jen cestuje.“ Čekání na babiččinu smrt ho nudilo. Tak se rozhodl proces urychlit — navrhl jí, aby mu „dobrovolně“ přepsala byt na sebe a sama se odstěhovala do domova důchodců. Argumenty byly „přesvědčivé“: „Bude tam o tebe postaráno, jsou tam doktoři, a tady nám jen překážíš.“
Když to babička uslyšela, mlčky vstala, odešla do ložnice a zamkla se. Už druhý den byla u nás — u mě a mého muže. Dávno jsme věděli o Jakubových úmyslech, a už dříve jsme jí nabíeli, aby se k nám přestěhovala a byt pronajala, aby si našetřila na svůj sen — cestu do Japonska. Alžběta Vlastovna se dlouho rozmýšlela, ale po těch slovech vnuka se rozhodla rychle.
Pomohli jsme jí byt pronajmout — našli se slušní, spolehliví nájemníci. Babička začala šetřit. A Jakub vybuchl: zavolal, zorganizoval scénu, obvinil mého muže, že jí „vymývá mozek“, a chtěl… peníze z nájmu. Jeho žena Jana nás začala navštěvovat, nejdříve s dětmi, pak sama. Povídala si, štěbetala, zajímala se o „zdraví milované babičky“. Ale všichni jsme věděli, na co čeká — že babička brzy umře a byt jim připadne.
Jenže život rozhodl jinak.
Alžběta Vlastovna odletěla do Japonska. Její oči zářily štěstím, když nám posílala fotky z Kjóta, kde obdivovala rozkvetlé sakury. A když se vrátila, nezůstalo jen u toho. Řekla: „Chci ještě.“ Nabídli jsme jí, aby svůj byt prodala, koupila si malý garson v okrajové části města a zbytek peněz použila na cestování.
Prodala svůj třípokojovník a koupila si útulný byteček v nové čtvrti. Zbylé peníze použila na cestu po Evropě: navštívila Itálii, Německo, a ve Francii… potkala muže. Francouze, ovdovělého důchodce. Se setkali na prohlídce, a za měsíc… vzali se. Ano, zní to neuvěřitelně, ale my s mužem jsme dokonce letěli na svatbu. Drobounký obřad u Paříže, šampaňské, svíčky, smích. Bylo to tak dojemné a krásné.
A Jakub? Opět se ozval. Znovu něco chtěl — tentokrát její nový byt. Prý když už odjela za mužem, ať jim ho nechá. „Máme tři děti, a nemáme kde bydlet!“ naříkal do telefonu. Dodnes nechápu, jak si představovali, že se tam všichni natlačí.
Babička se jen usmála: „Chcete-li, přijďte na návštěvu — my s Pierrem máme krásnou terasu.“
Teď si s babičkou často voláme. Je šťastná. Říká, že poprvé v životě cítí, že žije pro sebe. Nic od nás nechce, ale jsme stále v kontaktu. A víte, co je na tom všem nejhorší? Ne to, že Jakub s Janou čekali na její smrt. Ale že v ní neviděli člověka. Pouhé metry čtvereční.
Takže ponaučení to bud jednoduché: ne byt dělá člověka, ale laskavost a láska. A pokud stavíte majetek nad rodinu, nedivte se, že vám v konečném důsledku bude chybět obojí.