Když Radka přišla vyzvednout svého syna z mateřské školy, malý Honzík se jí zavěsil kolem krku a začal jí několikrát šeptat do ucha:
Maminko, maminko, pojďme si vzít Tondovu babičku k sobě domů!
Cože? Jakou babičku, o čem to mluvíš? nechápala Radka Oblíkej si kabát, tatínek už na nás čeká v autě.
No přece tu babičku! Honzík ukazoval prstem na starší paní, která vedla pomalu chlapce ven z šatny Tondovu! Vždyť povídám!
Neříkej nesmysly. To je cizí babička.
No a co? posteskl si Honzík Popros ji, ať je i moje babička. Prosím!
Vždyť máš dvě vlastní babičky. Proč bys potřeboval ještě jednu? Přestaň bláznit a oblékni si kalhoty.
Ale maminko Honzík se zatvářil hrozně nešťastně a začal si natahovat teplé nohavice Moje obě babičky jsou takové… nějaké zvláštní. Ale Tonda má tu pravou. Opravdickou.
Co to znamená, že tvoje babičky nejsou opravdové? pousmála se nejistě Radka Jsou přece pravé. Vždyť mě i tvého tátu porodily, a ne Tondovu babičku.
No a co Honzík na mámu pohlédl jakoby ztracený v nějakém snění Co na tom záleží? Narodit a být babičkou není totéž.
Jak to myslíš?
Tondova babička dovolí, abys na ni volal “babičko” nahlas. Moje babička z Příbrami chce, abych jí říkal jenom Alenko, a ta druhá mi vytýká, když jí na dvorku zakřičím: “Babičko!”
Ona tě vážně napomíná?
Jo. Prý co to blbnu, že není žádná stará babina, a nemám ji ztrapňovat před sousedy říká tvá máma.
To ti fakt řekla moje mamka?
Ano. A taky říkala, že tě na ni jenom “odkládáš”. Zato Tondova babička mu pořád opakuje, že Tonda je její největší poklad v životě. I já bych chtěl být někdo nejdůležitější
To přece není možné, že by mi to máma řekla… Radka se zamyslela a už ne tak přísně synka pobízela Oblíkej si, synku, tatínek se už dívá na hodinky. A co babička Alenka, ta ti taky něco vyčítá, že jí říkáš babičko?
Ne vyčítá Honzík jen smutně zakroutil hlavou Jen mě nikdy neosloví, když zakřičím “babičko!” Ale jakmile ji zavolám Alenko, tak mě pochválí. A proč neumí moje babičky vařit takové ty správné jídla, mami?
Prosím? Radka překvapeně vykulila oči Jako že by jsi snad u babiček měl hlad?
Ano, zavrčel Honzík.
Jak to myslíš? Vždyť vaří pro tebe, jak jsme to nikdy my doma neměli. Sama jsem viděla, co dobrého ti dělají!
To není ono ušklíbl se. Salámky, bramborová kaše, chleba se sýrem To přece není to nejlepší, mami.
A co bys chtěl?
Lívance
Lívance?
Nebo alespoň palačinky. Tondova babička mu říkala, že až přijdou domů, usmaží mu horké lívanečky, se zakysanou smetanou a jahodovým džemem. A připomínali si, jak spolu v létě vařili džem. Ale to já s babičkama nikdy nezažijeme.
Ach, Honzínku politovala ho maminka a pohladila po vlasech A co kdybychom si dnes dali k večeři čaj s džemem, když zajedeme do obchodu?
Stejně nebude chutný…
Jak to víš?
Protože jsem to babičku už prosil Ony kupovaly, není to ono
A lívance jsi prosil?
Prosil, – pokračoval Honzík, už si bral bundu Prý je to moc práce. Spíš mě berou do cukrárny, ale tam jsou lívance studené a džem moc sladký. Ale Tondova babička říká, že lívance přímo z pánvičky jsou to nejlepší na světě.
To tedy jsou – zasnila se Radka, vzala syna za ruku a opouštěli snovou školku, kde před vchodem stály červené Trabi, houpavé jako husy na vlnách, a nebe bylo barvy modrého porcelánu s bílými puntíky.
Po cestě k autu, kde nervózně čekal Radkův muž Jarda, vytáhla mobil a volala kamarádce:
Světlano, jsi doma? špitla provinile.
Jsem, proč?
Můžu tě o něco poprosit? A nesměj se
Tak co je?
Chlubila ses přece, že děláš nejlepší lívance v Praze, že tvůj kluk je zbožňuje…
No a?
Dej mi recept…
Kamarádka se rozesmála a Radka rychle zvolala:
Říkala jsem, že se nesmíš smát! Potřebuju to vážně!
Radši přijď osobně, naučím tě to.
A kdy?
Klidně hned.
Ale já nemůžu, mám Honzíka a čeká mě muž v autě.
Tak přijďte všichni, můj syn se aspoň seznámí s tvým, čekám vás! a típla hovor.
Druhý den si Radka vzala v práci volno a zamířila k mámě.
Naučily se spolu péct lívance v kuchyni vonící ještě starými závěsy s karlovarskými květy. Máma se chvilku tvářila dotčeně, pak nabručeně poznamenala cosi o moderních babičkách a o svém důchodovém mládí, ale Radka rozhodně prohlásila:
Mami, když ti vadí, že tě zveme, už ti sem nikdy Honzíka nepřivedu. Víš vůbec, proč nejsi opravdová babička? Proč se u tebe v létě nikdy nevaří domácí marmeláda? Máš přece vnuka!
Maminka už chtěla odseknout, ale pohled na dceřinu tvář ji umlčel. Pro jistotu.
Nad hlavou zaburácel cizokrajný hrom, v kuchyni poeticky zavoněly lívance a snový čas se vlnil jako modrý Vltavský proud.