Když osud nabízí druhou šanci

Dobré zprávy

— Proč jsi tak brzo?.. — zamumlal zmateně Aleš, zapínající si košili naruby. Ale Martina ho nevnímala. Stála už v chodbě, sevřené prsty až k bolesti, a zírala na červené boty u dveří. Ne ledajaké — byly to boty Jany, její dávné kamarádky. Poznala je bezpečně. Tolikrát je viděla na fotkách, při sklence vína. Ale v tomhle bytě je nečekala.

Všechno začalo ráno, když se Martině v práci udělalo špatně. Náhlá nevolnost, tma před očima. Nejprve to sváděla na únavu nebo stres. Ale kolegyně Aneta se naklonila a tiše řekla:
— Ty jsi snad těhotná, ne?

— Ale ne, proč by… — mávla rukou Martina, ale uvnitř jí vše sevřelo. Věděla, že něco není v pořádku. Za dvacet minut stála v kancelářských toaletách a držela v ruce test s dvěma jasnými čárkami.

Nevzpomínala, jak došla ke šéfové. Nevěděla, jak odešla z práce. Pamatovala si jen, že letěla domů, aby to řekla Alešovi. Chtěla vidět jeho reakci, obejmout ho, rozplakat se štěstím. Ale…

Zastrčila klíč do zámku, vešla, rozsvítila. A první, co uviděla, byly ty boty. O pár vteřin později zaslechla šepot z ložnice. Nejprve si myslela, že se mýlí. Že je to nějaká absurdní náhoda. Ale když otevřela dveře, uviděla svého muže — napůl oblečeného, s Janou, která oběma rukama svírala prostěradlo na hrudi.

— Martina?.. Co ty…? — koktal on, zatímco Jana zírala do země beze slova.

Pak to bylo jako v mlze. Křik. Slzy. Věci létaly vzduchem. A pak ticho. Odchod. Prázdnota. Martina zůstala sama v rozbitém bytě, seděla na zemi, ruce kolem břicha, ve kterém už tlouklo malé srdíčko.

Za pár dní se rozhodla. Nechtěla být s Alešem spojená ani poutem dítěte. Nechtěla být osamělou matkou. Rodiče daleko, kamarádek o jednu míň. Výplata nestačila ani na plínky, natož na chůvu. A tak Martina zamířila do soukromé kliniky.

Seděla před ordinací a zírala na zeď. Bála se. Nechtěla to dítě… a zároveň ho chtěla víc než cokoli.

— Pojďte dál! — ozvalo se za dveřmi.

Zvedla se a vešla. Ale jakmile uviděla lékaře, srdce jí usedlo.

— Ondro?! To jsi ty?!

Byl to její spolužák, její první láska. Kluk, na kterého nikdy nezapomněla. Jeho polibek na tvář při maturáku — pořád její nejněžnější vzpomínka.

— Martina?! To je možné? — Ondra vstal, objal ji srdečně, jako starého přítele.

Povídali si asi deset minut, jako by těch dvacet let mezi nimi neexistovalo. A když emoce trochu opadly, zeptal se:

— Ale ty jsi tady na vyšetření. Co se děje?

Martina, trochu nesvá, mu pověděla vše — o zradě, o těhotenství, o rozhodnutí.

— A opravdu chceš to dítě nechat jít? — tiše se zeptal Ondra.

— Ano… bojím se. Nevím, jestli to zvládnu sama…

Rate article
Add a comment