Když vstoupila do bytu, Petra na chvíli ztuhla. Hned u dveří, vedle svých a Adamových bot, stály elegantně naaranžované střevíce. Nebylo těžké uhodnout, komu patří luxusní podpatky její švagrové Lucie, od pohledu za víc než celá Petřina kuchyň. Jakýpak důvod má Lucie tady? O Adamovi nepadlo ani slovo o její návštěvě, a to bývá spíš informovaný.
Z práce spěchala Petra na zastávku MHD, v tu chvíli ji doběhl kolega Tomáš, ukázkově zaneprázdněný muž, který už dávno měl být velitelem směny, ale spíš řídil Petřiny pauzy.
Petro, Adam je zase někde na školení? houkl Tomáš. Nechceš zajít do kavárny? Dáme tvoje oblíbené kakao, konečně probereme život, a ne jen na chodbě čau, čau!
Petra se trochu omluvila: Díky, Tome, dneska to nejde. Adam slíbil, že přijde dřív, měli jsme domluveno vybírat kuchyň ještě se prokousáváme tím naším po rekonstrukci, víš jak. A do služebky už jezdí minimálně, teď musí šetřit každou korunu.
Adam že je doma včas? To bych chtěl vidět, přihodil Tomáš s typickým brněnským šibalským úsměvem.
Petra s přiznanou ironií pohodila hlavou: No, vždycky nestíhá. Teď vážně potřebujeme peníze, tak zůstává v práci déle hlavně ať jsme konečně zařízeni, a pak může dorazit i včas, snad.
Tomáš přikývl a popřál jí fajn večer, než se odšoural jinam. Petra měla štěstí na autobus čekat nemusela, což je v Brně menší zázrak než vyhrát Sportku, takže tentokrát byla doma dřív. Cestou domů při oknu jí naskočily vzpomínky.
Kdysi s Tomášem plánovali svatbu, nakonec se rozešli tak nějak bez důvodu a Petra už si asi nevzpomněla proč. A do cesty jí přišel Adam zamířila s ním na radnici jak z trestu, aby to Tomáš viděl, prý: Nebreč, já taky nejsem na ocet, užij si tu ztrátu!
Tomáš se sice snažil usmířit: sliboval modré z nebe, že ji nikdy neurazí, že bude stálý jako hrad Veveří. Ale Petra už byla okouzlena Adamem a přesvědčená, že Tomáše vlastně nikdy vážně nemilovala. Potom Tomáš vypadl z jejího osobního vesmíru, až ho zase přesunuli z pražské centrály do brněnské pobočky, kde jí připadal trochu jako křivda, trochu jako nostalgie.
Tvářil se překvapeně, když ji potkal, ale Petra měla za to, že si přemístění vymámil schválně kdo by odolal drobné stalkeringové romance? V každém případě jí bylo sympatické, že Tomáš je pořád sám a stále jí zůstává laskavě nakloněn.
V duchu mu přála šťastné manželství a trochu tiše záviděla jeho budoucí polovičce. Uměl se hezky chovat, byl romantik A ona sama? S Adamem nebyla nešťastná, jenže poslední rok je z něj hlavně pracovně zaneprázdněný domovní doplněk.
Jasně stará se o domácnost, aby nemuseli žít od výplaty k výplatě, ale na Petru už mu čas nezbývá. Žijí v Luciině bytě. Švagrová byla velkorysá: kdo jiný by jim poskytl luxusní třípokoj v Žabovřeskách, než aby ho pronajímala a ohrožovala tím svou kariéru ženy v domácnosti?
Lucie s manželem nikdy nevěděli, co je to šetřit ona nepracovala ani den, investovala do nemovitostí, protože děti jednou potřebují bydlet (stačí jim byt s výhledem na Špilberk místo obýváku na sídlišti). Adam s Petrou si s jejím dovolením udělali rekonstrukci, momentálně kupovali nábytek, ale Petra si říkala, že raději rovnou pronajmout zařízený byt nebo si vzít hypotéku, než tady patchworkově zařizovat. Ale Adamovi se rozzářily oči, když jim Lucie nabídla bydlení.
Petra vystoupila z autobusu, přešla ulici kolem kolony tramvají, kde voněl ten typický brněnský vzduch, který slibuje bouřku. Ale na kavárenskou procházku náladu neměla; v hlavě měla myšlenky, co se rozplývaly jedna za druhou jak dlouho už tu bydlí? Rok? Dva? Všechno pořád provizorní: opravy, pořád žádné skutečné doma.
Pomalu kráčela k domu, natahovala návrat jako žvýkačku, až konečně otevřela dveře v přízemí, šedavá chodba, známé schodiště na čtvrté patro, kde u každého druhého schodu člověk přemýšlí, proč u nás není víc výtahů.
Když odemkla byt, zarazila se u botníku. Vedle jejich bot se vyjímaly lodičky Lucie zase ty luxusní podpatky. Proč je tu? Petra si nevybavovala žádné varování od Adama.
Chystala se oznámit svůj návrat, ale něco ji zadrželo. Intuice jasně šeptala: Poslouchej! Pokud je Lucie tady, bude se něco dít. Tichounce postávala v chodbě a vnímala rozhovor z obýváku.
Chtěli jsme s manželem na wellness, pronesla Lucie, tónem jak ze semináře pro správné těhotenství. Ale jeho dovolená padla, tak jsem si říkala, že vám dám ty poukazy. Ale pod jednou podmínkou a pojedete s Petrou? Nebo s Ivanou?
Petra se zarazila. S Ivanou? vzpomněla si, že Adam tuhle jméno zmínil v souvislosti s Luciinou kamarádkou, kterou se ji kdysi snažila nenápadně přidělit.
Tenkrát tomu pozornost nevěnovala. Ale teď, když slyšela jméno, v ní hrklo zlé tušení.
Adam se ozval: Lucie, už jsem ti říkal, že Ivanu fakt nepotřebuju, jo? Mám Petru! Proč s tím zase začínáš?
Petra si úlevně vydechla. Klasika Lucie tlačí svoji představu, kde chce všechny párovat jak na Matějské. Už už sahala po klice do obýváku, když Lucie rozjela další kolo.
Nepřeháněj, Adame, pamatuju, jak jsi Ivanu miloval. Dokonce jste chtěli svatbu, a pak ses urazil kvůli blbosti. Petra ti není vhodná, to vidí každý, Ivana je jiná.
Petra polkla. Miloval? Svatební plány? A jí Adam tvrdil, že Ivanu nikdy neřešil. Petra hypnotizovala parkety, snažila se udržet v klidu, ale Luciina slova bodaly jako hřebíky.
No a co? odpověděl Adam, ale už s hlasem, kde zněl vztek a pochybnosti? To je minulost! Teď mám ženu a to je důležité.
Lucie ho sjela: Ale prosím tě, všichni víme, že jsi si Petru vzal jen proto, aby Ivana žárlila, když ti zmizela za někým jiným! Pak se k tobě chtěla vrátit, kálila se, prosila. Ty ses urazil a vzal Petru z trucu, aby se Ivana mohla trápit.
Petra měla žaludek jako na lanovce. Truc-svatba? Vážně je její manželství infikované originálním brněnským naschválem? Sama to přitom poznala s Tomášem svatba spíš jako jak tě naštvat, abys přestal psát na Messenger. Ale teď to znělo jinak.
Ale s Adamem jsou doopravdy šťastní. Nebo ne? Vydýchávala vteřiny, čekala, co Adam řekne.
Minulost je pryč, pronesl Adam, jsme manželé, máme před sebou svoje povinnosti.
Jaký povinnosti prosím tě? Lucie mávla rukou. Stejně jste děti neudělali, což je dobře. Nepřipomínej si, že bydlíš u mě s Petrou budeš pořád migrovat po cizím. Na rozdíl od Ivany, která právě dostala třipokoj v novostavbě, od rodičů k narozeninám. Čeká tě, miluje tě stačí změnit názor.
Petra se musela opřít o zeď. Tohle už je moc. Ale nejhorší bylo, že čekala Adamovu reakci mlčí, nebo vážně přemýšlí?
Nech toho, Lucie, řekl Adam pomalu, už bez obvyklé bedřichovské jistoty. Bydlení není všechno. Zatím máme střechu nad hlavou, a pak třeba koupíme vlastní, škaredou, ale naši.
Lucie řekla: Jen si nechceš přiznat změnu. Ivana je pro tebe lepší, vždy byla. S Petrou štěstí nenajdeš. S Ivanou máš byt, stabilitu, rodinnou pohodu zasloužíš si to.
A nezapomeň, přihodila, byt budu brzy potřebovat zpátky. Mám nové plány, takže si hledejte něco jiného.
Adam si odkašlal: A Ivana o tom ví?
Samozřejmě! Požádala mě, ať ti to řeknu. S těmi poukazy na wellness to vymyslela ona, a chtěla, ať ti zahraju to divadlo.
Ticho. Petra se třásla. Proč Adame mlčí? Snad nebere Lucii vážně?
Co řeknu Petře? zeptal se tiše.
Řekni, že mi pomáháš s rekonstrukcí chaty u Brněnské přehrady, řekla Lucie, jako by plánovala víkendový pickleball. A s Ivanou odjeď na wellness, vždyť je to jasné.
Petra už dál nevydržela. Vyklouzla z bytu, jako by z něj utíkala před požárem, a zamířila pryč.
Kroky ji dovezly až do malé brněnské kavárničky poblíž kapucínské hrobky. V polotmě, v málomluvné společnosti dvou důchodkyň a reproduktorů s jazzem, sedla ke stolu s výhledem na deštivé Šilingrovo náměstí. Kakao s vanilkou přišlo automaticky, v hlavě jí jelo peklo myšlenek: Jak to mohl tak dlouho tajit? Jak mohl zamlčet, že chtěl jinou?
Co když navenek bylo manželství jen žertík na ex-přítelkyni že jsi mě vyměnila, tak teď koukej, já jsem šťastný vdaný! Život zamotaný v zabručené ironii, typicky české.
Petra sama odmítla i obyčejné kafíčko s Tomášem, natož wellness se starou láskou! Ale Adama milovala opravdu. Venku se setmělo, déšť bušil do oken, kakao chladlo. Čas se zastavil.
Adam jí nevolal, nezajímá ho, kde je? Možná už balí kufry s Ivanou do wellnessu, napadlo ji. Sáhla po mobilu vybitý.
Zabrala se do sebe. Ne, už to nesnesu. Nabírala odvahu k návratu domů. Přes ramena staré kabát, vítr chladil, co šlo. Šla domů s jasnou myšlenkou: Takhle to stejně skončí, rozchod je nevyhnutelný.
Doma těžký vzduch. Odemkla, ticho jak v knihovně. Místo zvuku televize a cinkotu lžiček viděla tašky Adam balí svoje věci. No to se potvrdilo.
Co děláš? spustila, i když už tušila. Ale Adam překvapil:
Petro, jedeme pryč. Mám už pronajatý byt. Zatím jen na přechod, později koupíme něco vlastního, vezmeme hypotéku, bude to naše. Celej večer ti nemůžu zavolat, máš vybitý mobil?
Petra nemohla uvěřit. Všechny připravené hořké monology jí zůstaly v puse, zmohla se jen na kývnutí.
Jedeme? zopakovala.
Adam poznal zmatení, sedl si a vysvětlil vše v kostce včetně rozhovoru s Lucií. Přiznal, že s Ivanou něco měl, že svatba s Petrou byl částečně truc. Ale hlavní: Teď jsem s tebou, a už nechci o tebe přijít.
Petra cítila úlevu, že konečně mluví otevřeně. Ano, nedůvěra i hořkost přetrvá, ale důležité je, že teď už komunikují naplno.
Promiň, že jsem ti to neřekl dřív, zašeptal Adam. S Pavlem jsi to měla podobně, bál jsem se, že to bude trapně znít. A pak jsem už nechtěl rozebírat staré věci.
Petra se nadechla slzy už byly spíš úleva.
Dobře, minulé je pryč. Máme zařízený nový byt?
Ano, kývl Adam. Zatím dočasně, ale už bez Lucie a jejích zásahů. Zvládneme to. Pak vezmem hypotéku jsme přece Češi!
Petra kývla. Konečně si začínala věřit, že žijí svůj život, ne podle rad okolí.
Tak co, jdeme balit? zasmál se Adam.
Petra nemohla nic říct, jen kývla. Cesta vpřed je konečně jejich, s minulostí bezpečně za dveřmi.