Když nemoc prověří lásku: Jak jsem pochopila, že jsem si vybrala špatného člověka
Být nemocný je nepříjemné samo o sobě. Ale ještě horší je, když vedle vás stojí člověk, který by měl být oporou, a místo toho je jen lhostejným divákem. Přesně tak jsem se cítila, když jsem v nejtěžší chvíli zůstala sama se svou slabostí, zatímco můj manžel, Jakub, si raději zapnul televizi a pohodlně se uvelebil na gauči. Ležela jsem se čtyřicítkou horečky, třesoucíma se rukama jsem se snažila dosáhnout na hrnek, a on, aniž by odtrhl oči od obrazovky, se ani nezeptal, jestli nechci vodu. Natož abychom si uvařili čaj – obyčejná otázka „Jak se cítíš?“ zůstala nevyslovena.
Pocházím z malého města u Brna, a u nás v rodině bylo zvykem se o sebe navzájem starat. Maminka a tatínek drželi vždy při sobě, dokonce i ve stáří. Když někdo onemocněl, celá rodina se proměnila v malou nemocnici. Teplý čaj, obklady, kuřecí vývar – vše bylo, jak má být. Myslela jsem si, že tak to má být. A teď ležím, jako bych byla cizí ve vlastním bytě. Abych neumřela žízní, musela jsem vstávat z postele a vláčet se do kuchyně. A můj muž? Ani nemrknul. Ne z krutosti, ale prostě mu na tom nezáleželo.
Když onemocní on, je to něco úplně jiného. Může mě vzbudit uprostřed noci a žádat, abych mu přinesla teploměr, vodu nebo kapky do nosu. A já běžím. Nerozeně proto, že musím. Ale proto, že ho mám ráda. Protože to tak cítím. Protože je to správné. Zavolám lékaře, uvařím čaj, snažím se připravit něco lehkého, co mu nebude dělat nevolno. Jsem u něj. A on? On se jen umí zeptat: „Půjdeš dnes do práce?“ A když odpovím, že ne, klidně se otočí a odejde. Žádná pomoc, žádné léky, ani otázka, jestli máme doma alespoň nějaké jídlo.
Zkoušela jsem s ním mluvit. Ne jednou. Ale z každého rozhovoru udělá vtip nebo se urazí jako dítě. Prý si vymýšlím, přeháním, dramatizuju. A možná má pravdu? – napadlo mě. Třeba jsem až moc citlivá. Ale pak jsem si znovu vzpomněla, jak jsem stála v kuchyni, sotva jsem se držela na nohou, a on prostě přišel, dal špinavý talíř do dřezu a odešel. Jako bych nebyla člověk, ale uklízečka.
A tak jsem se rozhodla: budu jednat stejně. Ne ze zloby – jen jsem doufala, že pochopí. Když onemocněl, mlčky jsem se věnovala svým věcem. Žádný čaj, žádná deka, žádné vlídné slovo. Hned začal naříkat: bolí ho jjhlava, není co jíst, není co pít. „V kuchyni je všechno,“ řekla jsem klidně. A on? Nechápal, co se děje. Pobíhal mezi ledničkou a mikrovlnkou, hlasitě vzdychal, sténal, aby celý byt slyšel, a doufal, že se podvolím. Ale já nepodlehla. Myslela jsem si, že konečně pochopí.
Ale bohužel. Když jsem pak onemocněla já, znovu to ignoroval. Ležela jsem s horečkou, s bolestí kloubů, a on prošel kolem, aniž by se na mě podíval. Zkusila jsem s ním znovu promluvit. Připomněla jsem mu, jak léta jsem se o něj starala, a jak jen jednou jsem jednala jinak. A on mi na to: „Tehdy ses o mě nestarala, tak teď nic nechtěj.“ To stačilo. Jedna chvíle překreslila roky péče. V ten okamžik jsem pochopila: neumí ocenit. Nepamatuje si dobro. Vidí jen to, co mu není po chuti.
Přestala jsem to vzdávat. Už tak mi bylo zle, ale uvnitř všechno vřelo. Řekla jsem vše, co se ve mně hned léta hromadilo. A on se urazil! Urazil! Ne já, kterou v nemoci opustil, ne já, nemajíc ani morální podporu, ale on – velký, mocný muž, kterého v pravou chvíli nepohladili po hlavě.
Asi jsem se zmýlila. Hodně. Vybrala jsem si špatného člověka. Není to ten, se kterým bych chtěla zestárnout. Není to ten, kdo podá vodu v poslední chvíli. Není to ten, kdo bude oporou. A z té myšlenky bolí daleko víc než z jakékoli nemoci.