Když soused zaklepal na mé dveře v deset večer, v ruce držel cizí klíč.
Byla jsem sama v kuchyni a myla nádobí. Měla jsem za sebou dlouhý den a toužila po obyčejném klidu. Když jsem otevřela dveře, stál přede mnou a díval se na mě podezřele.
Není tohle tvůj klíč? zeptal se.
Pohlédla jsem na kovový klíč v jeho dlani. Byl naprosto stejný jako ten můj.
Ne, odpověděla jsem. Můj mám tady.
Ukázala jsem mu svůj klíč.
Zamračil se.
Tak proč odemyká tvoje dveře?
Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. Ale jeho tvář byla naprosto vážná.
Jak to myslíš, že odemyká?
Před půl hodinou, řekl, jsem viděl ženu, jak vchází dovnitř. Myslel jsem, že jsi to ty, ale pak jsem tě zahlédl na balkoně.
Srdce se mi prudce rozbušilo.
Bydlím sama už dva roky. Po rozvodu jsem přísahala, že už nikdy nevydržím cizí zvyky, cizí hluk ani cizí klíče.
Jak vypadala? zeptala jsem se.
Tmavé vlasy… kolem čtyřiceti… kabelka.
V tu chvíli mi po zádech přeběhl mráz. Nikdo kromě mě neměl od mého bytu klíč.
Až na jednoho člověka.
Můj bývalý manžel.
Ale ten se odstěhoval už před dvěma lety. Klíč, co jsem mu dala, mi přece vrátil. To aspoň tvrdil.
Jsi si jistý, že vešla sem? zeptala jsem se.
Viděl jsem ji dobře, odpověděl soused. Zmáčkla kliku a vešla dovnitř.
Otočila jsem hlavu k dveřím za mnou. Uvnitř bylo ticho.
Až příliš ticho.
Počkej tady, řekla jsem.
Ale on zavrtěl hlavou.
Nenechám tě jít samotnou.
Vstoupili jsme velmi opatrně. Obývací pokoj byl stejný jako předtím. Světlo svítilo, jak jsem ho nechala.
Ale na stole stál předmět, který jsem tam rozhodně nenechala.
Sklenice.
Moje sklenice.
S vodou.
Zastavila jsem se.
Nepila jsem dnes vodu, zašeptala jsem.
Soused přišel blíž a dotkl se sklenice.
Je teplá.
V tu chvíli se z chodby ozval tichý šramot. Jako kdyby někdo pohnul nějakou věcí.
Ztuhli jsme.
Je tu někdo? zavolal soused.
Nikdo se neozval.
Vydal se kupředu. Já kráčela hned za ním. Dveře ložnice byly pootevřené.
Srdce mi bušilo, že jsem skoro neslyšela vlastní dech.
Otevřel dveře prudce.
Pokoj byl prázdný.
Ale šatník byl otevřený.
Moje šaty byly přeskládané.
A na posteli ležela malá obálka.
Došla jsem k ní a vzala ji do ruky. Bylo na ní napsáno jediné jméno.
Moje vlastní.
Otevřela jsem ji třesoucíma se prsty.
Uvnitř byla krátká zpráva.
Jedna věta.
Až budeš připravená, víš, kde mě najdeš.
Písmo jsem okamžitě poznala.
Můj bývalý manžel.
Soused se na mě zadíval.
On má klíč?
Pomalu jsem zavrtěla hlavou.
Neměl by ho mít.
Posadila jsem se na postel a snažila se v hlavě poskládat všechny myšlenky. Naposledy, co jsem ho viděla, bylo to u soudu. Byl klidný, až znepokojivě klidný.
Tehdy mi řekl:
Jednou si zase popovídáme.
Myslela jsem, že jen mluví nesmysly.
Ale teď někdo byl v mém bytě.
Seděl u mého stolu.
Pil z mé sklenice.
A prohrabával mi šatník.
Soused stál u dveří a sledoval list papíru v mé ruce.
To není normální.
Já vím.
Najednou mě něco napadlo. Šla jsem ke skříňce u vchodových dveří a otevřela ji.
Tam schovávám náhradní klíč.
A ten byl pryč.
V tu chvíli mi to došlo.
Nevyrobil si kopii.
On mi nikdy svůj klíč nevrátil.
A já mu věřila.
Soused tiše pronesl:
Možná je čas vyměnit zámek.
Podívala jsem se na tu zprávu ještě jednou.
Pak jsem ji roztrhla napůl.
Ne, řekla jsem tiše. Asi je čas změnit něco víc.