Když maminka vzala svou holčičku, aby si vybraly štěně z útulku, děvčátko se zastavilo u kotce s nejsmutnějším psem a odmítlo odejít bez něj…
Lucie pevně svírala ruku své dvouleté dcerky Evičky, když překročily práh městského psího útulku. Ranní slunce prosvěcovalo širokými okny a osvětlovalo řady kotců, z nichž na návštěvníky hleděly oči plné naděje. Ve vzduchu se mísily typické zvuky tohoto místa štěkot, kňučení, šustění slámy a ťukání drápků o podlahu.
Tak, zlatíčko, usmála se na ni Lucie vlídně, vybereme si kamaráda?
Evička přikývla a oči jí zazářily nadšením. Už dlouho snila o vlastním pejskovi, každý den pozorovala z okna, jak si sousedovic děti hrají na dvorku se svými mazlíčky.
V Lucčiných představách vypadal tento den úplně jinak. Představovala si, že si vyberou roztomilé štěně zlatého retrívra nebo veselého labradora které s Evou poroste. Poslušné, zdravé, krásné ideální rodinný pes.
Prošly kolem kotců s hravými štěňaty, elegantními dospělými psy a nadýchanými koťátky. Lucie ukazovala na ty nejroztomilejší, ale holčička jako by je ani nevnímala.
A najednou se Evička zastavila, jako by jí nohy přirostly k zemi.
V nejzazším rohu, v pološeru kotce, ležel pes, jehož vzhled Lucii nechtěně zkřivil úsměv. Pitbull byl v hrozném stavu zacuchaná srst, zanícená kůže, vyčerpané tělo. Otočil se čumákem ke zdi, jako by se styděl za svůj vzhled.
Evi, pojďme, řekla Lucie spěšně. Podívej, támhle jsou takové roztomilé štěňátka.
Ale holčička přitisklá nos k mřížím kotce.
Mamí, co je s ním? Je nemocný? zašeptala.
Ano, zlatíčko, je nemocný, povzdechl si pracovník útulku. Tohle je Rex. Je tu už víc než půl roku. Ale… Muž se odmlčel, nedokončil větu.
Lucie se zamračila. Pro ni byli pitbullové vždy symbolem agrese a nebezpečí. A tenhle je navíc nemocný. Co když je nakažlivý? Co když je nevyzpytatelný?
Evi, pojď, řekla už přísněji. Je tu spousta jiných pejsků.
Ale holčička si sedla přímo před kotec, jako by srostla s podlahou.
Tohle chci, prohlásila rozhodně.
Cože? Evi, ne, to vylučuji. Podívej se na něj je velmi nemocný. Navíc pitbullové jsou nebezpeční.
Pracovník útulku, který se představil jako Tomáš, smutně zavrtěl hlavou.
Rex není zlý. Spíš je… zlomený. Vyhodili ho, když byl ještě štěně, protože byl ‘ošklivý’ ve srovnání s ostatními. Našli ho už nemocného, s infekcemi. Jedna rodina si ho vzala, ale po pár týdnech ho vrátili prý je moc apatický.
Lucie cítila, jak se v ní pere soucit s rozumem. Doma mají malé dítě, pořádek, útulno. Proč si tam mají nosit tolik problémů?
Má vážné kožní problémy, potřebuje operaci, je to velmi drahé, pokračoval Tomáš. Útulek si to nemůže dovolit. Pokud do měsíce nenajde majitele… Odmlčel se.
Uspí ho, zašeptala Lucie sotva slyšitelně.
Bohužel ano.
Evička celou dobu seděla před kotcem a nespouštěla z psa oči.
Pejsku, volala tiše. Pejsku, podívej se na mě.
Nic se nestalo.
Já jsem Evička. A ty kdo jsi?
Lucie už chtěla dcerku zvednout a odvést, ale něco ji zadrželo.
Jmenuje se Rex, řekla.
Rexi, opakovala holčička. Krásné jméno. Rexi, budeme kamarádi?
A najednou se stal zázrak. Pes pomalu zvedl hlavu a setkal se s Eviččiným pohledem. V jeho očích byl tak hluboký smutek, že Lucii se srdce sevřelo bolestí.
Můžu ho pohladit? zeptala se holčička.
To ani nevím… váhal Tomáš. Bojí se lidí, nenechá si nikoho přijít blízko.
Můžeme to zkusit? Její hlas byl tak upřímný, že nebylo možné odmítnout.
Tomáš opatrně otevřel kotec. Zacvaknutí zámku přimělo Rexe schoulit se do rohu a tiše kňučet.
Evi, ne! vykřikla Lucie.
Ale holčička už vstoupila dovnitř. V půlce kotce se posadila na bobek a natáhla ruku k psovi.
Neboj se, Rexi, šeptala tenkým hláskem. Neublížím ti, jen bych chtěla být tvůj kamarád.
Pes několik minut opatrně sledoval malou holčičku. Pak krok za krokem, velmi opatrně, se začal přibližovat. Dlouze očichal nataženou ruku a nakonec ji nesměle olízl.
Evička se rozesmála radostí:
Mamí, podívej! Dal mi pusu!
V Luciině duši se něco změnilo. Poprvé za měsíce v psích očích zazářila jiskra naděje. Díval se na holčičku tak něžně, jako by se bál jí ublížit, a nesměle jí olizoval ruku.
Mamí, řekla Evička vážně, zatímco hladila Rexe po hlavě, je tak smutný. Strašně potřebuje rodinu.
Tohle jsem ještě neviděl, divil se Tomáš, který scénu pozoroval. Koukejte! Usmívá se! Vážně, koukejte, opravdu se usmívá!
Skutečně výraz psí tváře jako by zářil zevnitř. Ocas se začal vrtět, oči už neodrážely smutek a bolest.
Ale je nemocný, povzdychla si Lucie. A léčba bude hodně drahá…
Já to zaplatím, řekla nečekaně, i pro sebe samu. Celou.
Tomáš se rozzářil úsměvem:
Je jen jedno ‘ale’. Podle pravidel musí zvířata projít celou léčbou, než si je někdo může odvést.
Lucie přikývla, chápajíc, že to dává smysl. Ale uběhlo jen pár dní, když zazvonil telefon.
Lucie? V Tomášově hlase znělo znepokojení. Můžete přijít? Rex… přestal jíst, pořád kňučí. Myslíme, že touží po vaší holčičce.
Už jdeme, odpověděla Lucie
