Když jsem nastoupil do letadla, hned jsem zpozoroval, že naše místa jsou obsazená.
S manželkou jsme plánovali navštívit příbuzné v Brně. Koupili jsme dvě letenky, s tím že jedno místo u okna zůstalo prázdné.
Věděl jsem, že letadlo má tři sedadla v řadě, proto jsem místa vybral tak, abychom seděli spolu a zároveň měl jeden z nás výhled z okna.
Jakmile jsme vešli do letadla, všiml jsem si, že na našich místech už někdo sedí. Kontroloval jsem letenky a vše bylo v pořádku. Na mém místě seděla žena, vedle ní její asi pětiletý syn na sedadle mé ženy. Žena působila naprosto klidně, takže jsem si myslel, že si jen spletla čísla sedadel.
Promiňte, ale sedíte na našich místech, řekl jsem.
Žena však nijak nereagovala. Když to zopakovala i moje žena, otočila se k nám a povídá:
Můj syn chtěl sedět u okna. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. S místy nehnu. Sedněte si klidně do prostřední řady, tam je volno.
Omlouvám se, ale tato místa jsme si záměrně koupili. Prosím vás, vraťte nám je a nedělejte zbytečné scény, odpověděl jsem klidným hlasem.
Nevšiml jste si, jak je to dítě nadšené? Když ho přehodím, bude křičet. Vy nemáte děti? Vy jste přece dospělý.
Místo hádky jsme s manželkou raději požádali o pomoc stevarda. Až poté, co ji vyzval, si žena sbalila věci a přesunula se na vlastní místo.
Nechápu, proč jestli tolik toužila po sedadle u okna pro syna, nekoupila si letenky včas. To je obyčejná vypočítavost!
Naštěstí stevard reagoval rychle a situaci vyřešil, jinak by se konflikt mohl táhnout ještě dlouho. Ostatní cestující nám dali za pravdu nebyli jsme hluční ani zbytečně konfliktní, naopak jsme chtěli vše vyřešit v klidu.
Jediné, co mě opravdu zaráží, je, proč si někteří lidé s dětmi myslí, že mají zvláštní práva. My sami máme děti, ale nikdy bychom se nesnažili někomu brát místo nebo předbíhat frontu.
Jsem rád, že zbytek cesty z Prahy do Brna už proběhl bez dalších incidentů. Doufám, že si ta žena příště koupí letenky tak, aby sobě a ostatním zbytečně nekomplikovala cestu.