Když jsme byli s manželkou chudí, tchyně si pořídila kožich, nový televizor a žila si jako královna.
Ale po letech se karta obrátila!
Když mi bylo osmnáct, moje přítelkyně Zdeňka otěhotněla. Rodiče ji v tom nechali samotnou, říkali, že je na dítě příliš mladá. Já byl zrovna povolán na vojnu. Obě babičky z mé i Zdeňky strany říkaly jen jediné:
To dítě je tvoje starost.
Já se teď o tvé dítě starat nebudu, řekla jí matka.
Tchyně se mnou vůbec nemluvila. Zdeňka se odstěhovala k mé tetě, tetě Jiřině z otcovy strany.
Tehdy jí bylo třicet osm, děti neměla a celý život věnovala práci. Nikdy nekritizovala moje rodiče:
Chápu je, nebyla to jednoduchá doba, když jsi se narodil. Tvůj táta makal, co mohl, i v noci vykládal vagóny, jen aby bylo na jídlo. Ale dnes už se mají dobře táta má krásný plat, mají byt 2+1, máma pracuje. Ty teď čekáš dítě.
Opravdu je to nechá chladnými? ptala se jí Zdeňka.
Jen chtějí žít víc sami pro sebe. Neodsuzuj je, časem změní názor.
Od žádných rodičů jsme pomoc nedostali. Zdeňka si sbalila věci a nastěhovala se k Jiřině.
Když jsem se vrátil z vojny, bylo synovi rok a půl. Tchyně syna nikdy neviděla, moji rodiče přišli jen dvakrát.
Nastoupil jsem jako automechanik, chtěl jsem si dodělat školu, ale nešlo to skloubit. Pořád jsme bydleli u tety Jiřiny. Když začal syn chodit do školky a Zdeňka si našla práci, musela se Jiřina kvůli povýšení přestěhovat do jiného města. Pronajali jsme si malý byt v Brně.
Časem zemřela manželčina babička. Tchyně prodala její byt, všechno předělala podle svého a koupila si, co chtěla. Přemlouval jsem ji, ať ten byt neprodává, že jí na něj můžu dávat peníze a pak si ho odkoupíme, ale nechtěla o tom slyšet:
Proč bych se měla omezovat? Vždycky jsem si přála udělat si byt podle sebe. A ty bys to udělal pro mě? opáčila mi.
O pět let později se nám narodila dcera Klára. Bylo jasné, že potřebujeme vlastní střechu nad hlavou. Vydal jsem se kvůli tomu pracovat do Německa, abych něco našetřil. Ale našetřit na vlastní byt v Brně nebylo snadné. Stále jsme bydleli s dětmi v nájmu.
Moje matka zůstala sama v třípokojovém bytě v Olomouci, otec se s ní rozvedl už před dvěma lety. Ale o mně a vnoučata zájem neměla, místo u ní doma pro nás nebylo. Ani k tchyni jsme nemohli stále něco předělávala, na pomoc ani nepomyslela.
Po pár letech v zahraničí jsme konečně měli našetřeno a koupili si vlastní byt. Bez jediné koruny od rodičů.
Teď už náš syn zakončuje osmou třídu, dcera je ve druhé. O penězích víme své každou korunu jsme otáčeli v ruce. Dnes už se máme dobře. Máme oba vlastní auto, každý rok zajedeme na dovolenou k Jadranu.
Za všechno vděčíme hlavně tetě Jiřině. Když potřebuje pomoct, vždy má jistotu, že se na nás může obrátit.
Naši rodiče mezitím také pocítili, jaké to je nemít. Máma přišla o práci, nedávno volala o pomoc, ale já jsem odmítl.
Tchyně je na tom podobně je v důchodu a místo skromnosti rozfofrovala všechny peníze z prodeje bytu. Manželka jí také nehodlá pomáhat. Poradila jí, ať prodá ten svůj zrenovovaný velký byt a koupí si menší.
Nikomu nic nedlužíme. Ke svým dětem jsme jiní, než byli naši rodiče k nám. Chceme jim vždy pomáhat a věřím, že až budeme staří, taky v nich budeme mít oporu.
Poučil jsem se v životě jediné opravdová rodina nemusí být zrovna pokrevní. Je to ten, kdo u vás stojí ve chvíli, kdy všichni ostatní odejdou.