Když jsem vzal dítě do náruče, okamžitě jsem si pomyslel, že to není moje dítě. Pak mé pochybnosti začaly sílit čím dál víc.

Dobré zprávy

Když jsem byla malá, měla jsem sen obří velikosti, do kterého jsem vložila úplně všechno. Chtěla jsem být maminkou. Když jsem konečně otěhotněla, počítala jsem dny do chvíle, kdy si svoje miminko poprvé přitisknu k srdci. Nastaly kontrakce a jelo se do porodnice v Brně, i když bych v tu chvíli s radostí spíš jela třeba na chatu. Narodil se mi syn. Moje radost dosáhla vrcholu, jaký předčí i výhru ve Sportce.

Později odpoledne přisunula sestřička vozík s prťavým uzlíčkem. Byl titěrný, měl malý nosík a šedé kukadla. Zůstali jsme sami. Zírala jsem na něj jako na marcipánovou figurku. Pustila jsem se do zavinování trvalo to dobrých deset minut, protože jsem poprvé držela v ruce něco menšího než knedlík a bála se, že ho omylem zabalím i s uchem.

Opatrně jsem stáhla kraje pleny. Spatřila jsem jeho nožičky. Představovala jsem si je úplně jinak. Klidně spal, vypadal jak andílek po večerní pohádce. Pohladila jsem mu chodidla, ruce, kulatý bříško. Zavřela jsem oči, přivinula si ho k sobě a poprvé ucítila ten typický novorozenecký parfém směs mléka, pižma a radosti. Najednou mě ale něco píchlo. Moje nadšení se proměnilo v prapodivný pocit, jako bych byla na chvíli navíc v reklamě na kávu bez kofeinu. V hlavě mi začaly jezdit pochybnosti jako pražská tramvaj. Vůně syna nebyla přesně taková, jak jsem si představovala. Připadala jsem si, že držím dítě cizí maminky.

Najednou jsem měla chuť položit ho zpátky do postýlky a tiše zmizet někam do víru kavárenského života, kde mě nikdo nebude hledat. Ale jak bych mohla odejít od tak bezbranného mimina? Těšila jsem se na to celé dva roky.

Porodní oddělení vypadalo jak typická socialistická čekárna: studené, nepohodlné, člověk by nejradši utekl. Zavolala jsem zdravotní sestřičku, pokusila jsem se synka opět zavinout, tentokrát s asistencí, protože moje pokusy připomínaly spíš balení knedlíků na svátek. Byla řada na kojení, ale mimino zjevně nemělo instrukce ke správné technice. Zvedl očka, upřeně se na mě zadíval, i když zřejmě viděl jen rozmazanou šmouhu. Vypadalo to, že se mě pokouší poznat. Když jsem mu trochu víc přitulila tělíčko, sklouzla mu drobná ručka přes moje rameno. Byla jemná a hřejivá. V tu chvíli mě všechny pochyby opustily. Syn spokojeně usnul v mém náručí. Splnil se mi sen: stala jsem se maminkou.

Rate article
Add a comment