Když jsem byla malá, měla jsem jeden velký a jasný sen, který mi neustále plnil mysl. Toužila jsem stát se mámou. Když jsem zjistila, že čekám miminko, nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy své dítě poprvé obejmu. Když se spustily kontrakce, odvezli mě do nemocnice v Praze. Narodil se mi chlapeček. Moje radost byla až neuvěřitelná, bez hranic.
Na konci odpoledne přišla sestřička a přinesla mi dítě. Byl maličký, s droboučkým nosíkem a šedýma očima. Zůstali jsme sami. Dívala jsem se na něj s obavami a začala ho opatrně zavinovat do pleny. Trvalo mi to asi deset minut. Nikdy dřív jsem v náručí miminko nedržela a měla jsem strach, že mu ublížím.
Jemně jsem narovnala cípy pleny a všimla si jeho nožiček. Představovala jsem si je zcela jinak. Klidně spinkal. Pohladila jsem mu nožky, ručičky i bříško. Zavřela jsem oči, přitiskla ho k hrudi a přivoněla si k němu. Poznala jsem ten nepopsatelný pach vůni mého syna. Najednou se ve mně ale něco pohnulo, vnitřní klid zmizel. Hlavou mi probleskly zvláštní myšlenky a začala jsem pochybovat. To, jak miminko vonělo, nebylo takové, jak jsem si představovala. Měla jsem pocit, jako bych držela v náručí cizí dítě.
Chtěla jsem ho položit a odejít pryč, už se nikdy nevrátit do toho pokoje. Ale jak bych mohla opustit malé bezbranné miminko, které mě potřebovalo? Dva roky jsem čekala na ten okamžik, až si poprvé vezmu dítě do náruče.
Nemocniční pokoj působil chladně a neútulně. Zavolala jsem sestřičku a snažila se znovu zavinout dítě, ale nešlo mi to. Musela jsem ho nakrmit, ale nevěděla jsem, jak na to. Chlapeček nechtěl sát z prsu. Otevřel oči a díval se na mě, ještě neuměl zaostřit, jako by se snažil poznat mámu. Když jsem jej opatrně přidržela u ramene, jeho malá ručka mi jemně sklouzla po paži. Byla hebká a teplá.
V tu chvíli všechny mé obavy zmizely. Můj syn pokojně spal v mé náruči. Splnil se mi sen stala jsem se mámou. Uvědomila jsem si, že skutečné mateřství je víc než jen představy a sny, někdy je potřeba překonat vlastní strach a nejistotu, abychom mohli opravdu milovat.