Když jsem vystoupil z autobusu, zahlédl jsem svou maminku sedět na chodníku a žebrat. Já i můj manžel jsme oněměli úžasem. Nikdo o tom neměl ani tušení.
Je mi 43 let, máma, paní Eliška Svobodová, má 67. Bydlíme v Brně, ale každý na druhém konci města. Tak jako mnoho starších lidí, i má maminka potřebuje stálý dohled, jenže ke mně se nastěhovat nechce jediný důvod jsou její čtyři kočky a tři psi. V bytě má Zorku, Blešku, Matýska a Mikulku, a psy Alan, Rex a Fanynku. Také krmí všechny toulavé kočky a pejsky v okolí. Každou korunu, kterou jí dám, utratí na léky a hlavně na žrádlo pro ty její zvířata.
Sám jí nosím jídlo, cokoliv, co je potřeba, protože vím, že by jinak neutratila ani jedinou korunu za sebe. Nedávno jsme s manželem přijeli od kamaráda a nechali jsme auto stát u něj, protože jsme se rozhodli jet domů autobusem. Dodnes mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, jak jsme vystoupili a já zahlédl maminku s miskou na peníze mezi koleny, žebrala u supermarketu. Netušil jsem, co si o tom mám myslet. Můj manžel byl stejně v šoku. Věděl, že dávám mamince část našeho rozpočtu.
Samozřejmě si kladl otázku, na co ty peníze vlastně jdou. Ukázalo se, že maminka sbírá peníze pro své psy a kočky, na krmení a očkování.
Celé je to pro člověka strašně smutné co byste si mysleli vy, kdybyste své vlastní matku viděli v takovém stavu? Co by si pomysleli naši známí, rodina, sousedé? Každý by si pomyslel ten mizernej syn, nechal maminku dopadnout takhle. Teď po nocích jezdím po Brně a hledám ji, protože vím, že s tímhle nepřestala, jen se mi schovává líp. Volám na ni do okolních ulic, někdy na ni skoro křičím, ale už ví, kde na ni “číhám”.
Moje dnešní poučení? Člověk se i s nejlepším úmyslem může dostat do situace, kdy ostatní vůbec nevidí pravdu, a navíc, že láska k zvířatům může být silnější než péče o sebe sama. A že maminku nikdy doopravdy nepřemluvím, aby žila jinak, než jak si přeje ona sama.