Když jsem se vrátila z obchodu, na lavičce před vchodem seděl muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla.

Když se vracím z obchodu, vidím, že na lavičce před vchodem sedí muž, kterého jsem nikdy nepoznala. Drží v rukou starou hnědou obálku. Podívá se na mě hned, jak se přiblížím.

Jste Ludmila?
Zastavím se. Taška s nákupem mi lehce narazí do kolena.
Ano… proč?
Pomalu vstane. Je mu kolem padesáti, má prošedivělé vlasy a unavené oči.
Hledám vás už dva dny.
Mé srdce na chvíli přeskočí.
Proč?
Podává mi obálku.
Tohle má patřit vám.
Obálka je těžká. Opatrně ji otevírám. Je v ní stará fotografie. A na ní jsem já.
Mnohem mladší. Stojím na jedné zastávce tramvaje, s knihou v ruce a batohem na rameni.
Ten den si pamatuji. Bylo to skoro před dvaceti lety.

Jak jste se k té fotce dostal? ptám se.
Muž se smutně usměje.
Od mého bratra.
V břiše mi zatrne.
Nemám bratra.
Ne… nevy. On ukázal na fotografii.
Můj bratr vás tehdy vyfotil.
Posadím se na lavičku, protože se mi náhle zatočí hlava.
Proč?
Protože vás tehdy miloval.
Chvíli je ticho. Z ulice se ozývá ruch aut a vzdálené štěkání psa.

Nikdy jsem ho neviděla šeptám.
Viděla jste ho.
Kdy?
Muž si sedne vedle mě.
Každé ráno stál na té stejné zastávce.
Snažím se vzpomenout.
Studená rána. Lidé s kelímky kávy. Tramvaje.
Byl tam někdo s tmavou bundou a fotoaparátem? ptá se.
Tehdy se mi vybaví. Muž, co vždy stál bokem. Někdy četl noviny, jindy jen pozoroval okolí.
Ano… zašeptám.
Muž přikývne.
To byl on.

Znovu se podívám na fotografii.
Proč mi to dáváte až teď?
Na chvíli se odmlčí.
Protože můj bratr minulý týden zemřel.
Držím fotografii pevně v rukou.
A zanechal tohle?
Ano.
Z obálky vytáhne ještě něco. Malý lístek.

Rozložím ho. Písmo je pečlivé.
Pokud ji někdy najdeš, řekni jí, že byla ten nejkrásnější obraz, jaký jsem každý ráno viděl.
Oči mi zvlhnou.
Někdy nás míjí lidé, kteří ovlivní náš život, aniž bychom si toho všimli. Ani se na ně nepamatujeme.

Podívám se na muže vedle sebe.
Proč se mnou nikdy nemluvil?
Usměje se smutně.
Myslel si, že jste moc šťastná na to, aby vás rušil.
Další ticho. Držím fotografii a snažím se vybavit jeho tvář. Ale nejde to.

A někdy je to nejpodivnější pocit zjistit, že jste byli něčí vzpomínkou…
aniž byste o tom věděli.

Řekněte mi upřímně…
Kdybyste zjistili, že na vás někdo myslel celé roky, ale nikdy vám to neřekl, chtěli byste to vědět dřív?

Rate article
Add a comment