Když jsem se vrátila z obchodu, na lavičce před naším domem seděl muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla.

Když jsem se jednoho večera vrátila z obchodu, spatřila jsem na lavičce před vchodem muže, kterého jsem nikdy předtím neviděla. V rukou držel starou hnědou obálku. Podíval se na mě, jakmile jsem se přiblížila.

Jste Eliška? zeptal se.

Zastavila jsem. Taška s nákupem mi trochu udeřila do kolene.

Ano proč? odvětila jsem.

Pomalu vstal. Byl to muž kolem padesátky, prošedivělý a s unavenýma očima.

Hledám vás už dva dny, řekl klidně.

Srdce mi sevřelo starý strach.

Proč?

Podal mi obálku.

Má patřit vám.

Obálka byla překvapivě těžká. Opatrně jsem ji otevřela. Uvnitř byla stará fotografie. Na té fotografii jsem byla já o mnoho mladší. Stála jsem u autobusové zastávky, v ruce knihu a na zádech batoh. Ten den jsem si pamatovala. Bylo to téměř před dvaceti lety, tehdy ještě v Brně.

Odkud to máte? zeptala jsem se tiše.

Muž se smutně usmál.

Od mého bratra.

Žaludek mi bolestivě stisklo.

Nemám žádného bratra

Ne, ne vašeho, přerušil mě. Ukázal na fotografii. Můj bratr vás tehdy vyfotil.

Musela jsem se posadit vedle něj zatočila se mi hlava.

Proč? šeptla jsem.

Protože byl tehdy do vás zamilovaný.

Na chvíli zavládlo ticho. Z ulice doléhal ruch aut a vzdálený štěkot psa.

Nikdy jsem ho neviděla, řekla jsem tiše.

Viděla jste ho, odpověděl.

Kdy?

Muž si sedl blíž.

Každé ráno postával u stejné zastávky.

Snažila jsem se vzpomínat. Chladná rána, lidé s kelímkem kávy, autobusy.

Byl tam ten muž v tmavé bundě a s foťákem? zeptal se.

A tehdy jsem si vzpomněla. Muž, který stál vždy trochu stranou. Někdy četl noviny, jindy pozoroval lidi.

Ano zašeptala jsem.

Muž přikývl.

To byl on.

Znovu jsem se zadívala na fotografii.

Proč mi to dáváte až teď?

Zadržel dech.

Můj bratr minulý týden zemřel.

Stiskla jsem fotku v rukou.

A toto po sobě nechal?

Ano.

Vyndal z obálky ještě něco malý lístek. Rozvinula jsem ho. Písmo bylo úhledné.

Když ji někdy najdeš, řekni jí, že byla tím nejkrásnějším, co jsem každé ráno viděl.

Oči se mi zalily slzami.

Někdy kolem nás procházejí lidé, kteří nám změní život aniž o tom víme, aniž si je pamatujeme. Podívala jsem se na muže vedle sebe.

Proč se mnou nikdy nemluvil?

Usmál se tím zvláštním, smutným způsobem.

Myslel si, že jste příliš šťastná na to, aby vás rušil.

Zůstalo ticho. Držela jsem fotografii a snažila se vybavit jeho tvář nedokázala jsem to. A někdy je nejpodivnější pocit zjistit, že jste byli někoho vzpomínkou aniž jste to věděli.

Řekněte mi upřímně kdybyste se dozvěděli, že nějaký člověk vás měl v myslích celé roky, a nikdy vám to neřekl chtěli byste to vědět dříve?

Rate article
Add a comment