Hele, představ si, co se mi stalo. Otevřu skříň v hotelovém pokoji, v kufru od Honzy najdu šaty, které vůbec neznám. Byly krásné, tmavě modré, jako z té nejjemnější hedvábí, poskládané mezi jeho košilemi. Vedle nich ležela malá kartička z nějakého butiku.
Víš, že nejsem typ člověka, co by šťoural v cizích věcech, ale tyhle šaty prostě nebyly moje. Bydleli jsme tehdy v tom drahém hotelu v centru Prahy měl velkolepou recepci, na chodbách zrcadla, měkké koberce a z restaurace dole voněla drahá večeře a šumivé víno. Dorazili jsme kvůli jeho firmě, každoroční večírek, samá důležitost.
Zase jsem na ty šaty koukla. Velikost menší než já běžně nosím.
A v tu chvíli přišel Honza do pokoje. Ještě nejsi hotová? ptá se, jak si rozvazuje kravatu.
Držím v rukou ty šaty. On ztuhne.
Jen na chvilku, ale bylo to poznat.
Čí jsou tyhle šaty? zeptám se celkem v klidu.
Přišel ke mně trochu pomaleji. To není, jak si myslíš…
Taková věta vždycky znamená přesný opak.
Koupil jsi někomu šaty, říkám mu, jenže já to očividně nejsem.
Honza si povzdychl. Nelčo, teď to fakt nedramatizuj. Za chvíli máme být dole.
To je zajímavý, odpovím potichu. Takže problém je drama, ne ty šaty.
Koukal na dveře, jako by čekal, že ho zachrání chodba před pokoji.
Je to dárek.
Pro koho?
Neodpověděl hned.
A já v tu chvíli věděla všechno.
V pokoji bylo ticho, jen klimatizace slabě hučela.
Jak dlouho? zeptám se.
Nelčo
Jak dlouho?
To je fuk.
Zase jsem pohladila tu látku. Hebká, chladivá.
Takže si je vezme na dnešní večer?
Mlčel.
Na tu akci, kde budu sedět vedle tebe?
Honza měl rty pevně semknuté. Takhle to nemělo být.
Ale je, řekla jsem a šaty vrátila do kufru. Pečlivě jsem ho zapnula.
Kdo to je?
Kolegině.
No jistě.
Popadla jsem kabelku z postele a začala si obouvat lodičky.
Kam jdeš? ptá se.
Na ten večírek.
Zmateně na mě zíral. Vážně?
Jistě.
Otevřela jsem dveře.
Jsem zvědavá, která žena si tenhle model dneska oblékne.
O deset minut později jsme vstoupili do obrovského sálu hotelu. Křišťálové lustry, hudba hrála, kolem samí lidé v oblecích a šatech.
U jednoho stolu seděla mladá blondýnka v modrých šatech. Přesně v těch, co jsem našla.
Když nás zahlédla, usmála se na Honzu. Všechno mi došlo okamžitě.
Nebyla to nějaká utajená aférka někde v koutě. Všichni kolem nás to nejspíš dávno věděli.
Přišla jsem k jejich stolu. Tvářila se sebejistě.
Dobrý večer, pozdravila.
Podívala jsem se na ty šaty. Moc ti sluší.
Široce se usmála. Děkuju.
Honza stál vedle mě a vypadal, že čeká na bouřku.
Sundala jsem snubní prsten a položila ho vedle jeho skleničky na stole.
Dárky vždycky řeknou pravdu, řekla jsem potichu, jen občas skončí u špatného člověka.
A odešla jsem z místnosti.
Za sebou jsem slyšela šepot a pohyb židlí.
Ale víš, co bylo zvláštní? Po strašně dlouhé době jsem se necítila ponížená.
Jenom svobodná.
Upřímně co myslíš, je horší přijít na nevěru potají, nebo když to zjistíš před celým světem?