Když jsem odešel do důchodu, bydlel jsem sám v prostorném dvoupokojovém bytě v Praze. Spousta důchodců v našem paneláku žila v bytech mnohem větších, než kolik skutečně potřebovali. Když děti vyrostou a rodina se rozprchne, velký byt sice býval kdysi nutností, ale když zůstane člověk sám, volný prostor začne spíš tížit všude je ticho, všechno připomíná samotu. Není to zrovna ideální a tři místnosti už nejsou radostí, spíš povinností. Ani na opravy už nevyjde síla, ani peníze, ty z důchodu prostě chybí.
Zaplatit náklady na bydlení znamenalo vydat téměř polovinu mého důchodu, přitom nepoužívám ani půlku toho prostoru. I prach a nepořádek mě začaly přerůstat okna, podlahy, celkově úklid tří pokojů mě začal unavovat už při pomyšlení, že je zase třeba všechno čistit.
Začal jsem chápat, že je čas se přestěhovat, ale dlouho jsem to v sobě odkládal. Za ta léta jsem si na byt i okolí zvykl, bylo to moje doma, měla jsem tu všechny známé, celý svůj dosavadní život. Bylo těžké na to pomyslet, že bych měl odejít. Poslední kapkou byla realita už to neudržím, ať už finančně, nebo fyzicky, síly i roky prostě nejsou, co bývaly.
Naštěstí mi s tím pomohli příbuzní, sám bych to nezvládl. Dcera Martina s manželem mi pomohli najít útulný byt 1+kk v Hostivaři, vše tu opravili a zařídili. Přestože je o dost menší než předchozí byt, ani chvilku jsem toho nelitoval.
Pro samostatného důchodce je malý byt ideál. Platím podstatně méně, za hodinu je uklizeno, během dne stačí pár minut udržovat pořádek. Všechno, co potřebuji, se mi vejde a ještě zůstává dost prostoru.
Původní obyvatelé tu nechali velkou rohovou skříň, místo spižírny se do ní vejdou zásoby, a něco jsem přestěhoval i na balkon. V pokoji mám přesně to, co potřebuji rozkládací gauč, stěnu, konferenční stolek.
Všechno, co jsem v tom velkém bytě hromadil roky zbytečně starý nábytek, nádobí, krámy jsem vyhodil. V novém bytě prostě není místo na zbytečnosti a nakonec jsem zjistil, že je ani nepotřebuji.
Někteří říkají, že v bytě 1+kk je málo místa na pohodlný život. Jasně, když přijde na noc návštěva, není kam je uložit. Jenže já nocležníky nemívám, a ani bych o to nestál. Léta jsem si zvykl na svůj klid, nějaké zaběhlé rituály, a nechci prostor sdílet s někým cizím. Dcera s rodinou bydlí kousek odtud, když přijdou, po chvíli se vrátí domů. Kamarádky mě občas navštíví, ale na noc nezůstávají, a ani já to nevyhledávám není mi příjemné mít někoho dalšího ve stejné místnosti.
Každý si svůj důchod představuje jinak někdo se nechce vzdát svého starého bytu, i když je napůl prázdný, jiný se raději uskromní a vymění komfort prostoru za praktičnost a klid. Já už velký byt nepotřebuji kdybych měl dost zdraví a peněz, zvládl bych žít i sám ve velkém, ale proč by to člověk dělal, když mu to jen zbytečně přidělává práci.
Myslím, že když se důchodce rozhoduje zůstat nebo přestěhovat, měl by myslet nejen na metry čtvereční, ale i na praktické věci:
Hodí se být blízko lékárny, obchodu nebo polikliniky; nablízku rodiny, aby společné návštěvy nebyly složité; a také někde, kde je v okolí park nebo náměstí na procházky.
Díky této zkušenosti jsem pochopil, že klid a jednoduchost mají v mém věku větší cenu než velký prostor. Opravdové štěstí se vejde i do jednoho pokoje, když máte kolem sebe to důležité.