Když jsem odešel do důchodu, přestěhoval jsem se z třípokojového bytu do garsonky. Ani na okamžik jsem toho nelitoval.

Dobré zprávy

12. června

Když jsem odešla do důchodu, žila jsem sama v prostorném dvoupokojovém bytě v paneláku na kraji Prahy. Stejně tak většina důchodců v našem domě měla byty o dost větší, než skutečně potřebovali. Když děti rostou a rodina žije pohromadě, velký byt je nutností. Ale jakmile se všichni rozprchnou po svém, zůstává jen volný prostor, který přináší pocit prázdnoty a samoty. Není to nejlepší varianta, a po stránce domácích prací je toho na mě prostě moc; je potřeba udělat nějaké opravy, ale chybí síly i peníze na to, abych v bytě něco vylepšila.

Platby za energie a služby ukrojí téměř polovinu mého důchodu a přitom polovinu těch metrů čtverečních vůbec nevyužívám. I uklízení už je nad mé síly mytí všech těch oken, podlah a pořádná údržba tří pokojů mě vyčerpává.

Bylo mi jasné, že bych se měla přestěhovat do menšího, ale dlouho jsem to odkládala. Za ta léta jsem si na byt i na okolí zvykla, měla jsem tu přátele i většinu svého života odcházet mi přišlo skoro nemožné. Nakonec to rozhoupalo až poznání, že už ten velký byt neutáhnu, ani finančně, ani fyzicky už nemám tolik sil jako dřív.

Naštěstí mi s celým stěhováním pomohla rodina sama bych to určitě nezvládla. Dcera Lucie a zeť Radek mi pomohli najít nový byt a zařídili i drobné opravy před nastěhováním. Byt je sice malinký, jen jedno místnost, ale rozhodnutí opustit ten starý jsem nikdy nelitovala.

Pro staršího člověka, který žije sám, se jednopokojový byt ukazuje jako nejlepší řešení. Ušetřím na platbách za služby, úklid je hotový za hodinu a stačí pak denně pár minut na běžnou údržbu.

Necítím se tady nijak omezeně, všechno důležité se mi sem vejde nábytek, spotřebiče, pár osobních věcí a pořád zůstává dost volného prostoru.

Předchozí majitelé tu nechali rohovou skříň, ta mi teď bohatě nahradí komoru, některé věci jsem si uložila na balkon. Jinak mám v pokoji jen to nejdůležitější pohovku, stěnu na knihy a televizi a malý stolek.

Spoustu starého nábytku, nádobí a věcí, které jsem schovávala zbytečně, jsem rozdala nebo vyhodila. V novém bytě pro ně nebylo místo, a stejně by jen ležely ladem jako dřív.

Někteří lidé si myslí, že v garsonce je málo místa pro pohodlný život. Je pravda, když chcete, aby u vás někdo přespal, není je kam uložit. Ale já přes noc návštěvy nezvu a ani bych si to nepřála, i kdyby bylo kam je uložit. Nechci mít v noci v bytě cizího člověka za ty roky jsem si zvykla na svoje rituály i klid, a další člověk by mě jen rušil. Zatím to nikomu z blízkých nevadilo a stejně všichni večer odcházejí domů.

Dcera Lucie s rodinou bydlí kousek ode mě, takže když přijdou na návštěvu, po pár hodinách jdou zpátky do svého. Přátelé mě navštěvují na kávu nebo čaj a vždycky večer odejdou. Občas některá z kamarádek navrhne, že by přespala, ale já raději, když je byt jen můj.

Každý má svou představu o tom, kde chce stáří prožít někdo za žádnou cenu neopustí byt, ve kterém strávil život, i když je už veliký, jiný nemá problém vyměnit ho za menší a praktičtější. Já už velký byt nepotřebuji. Pokud bych ale měla víc sil i peněz než teď, vůbec bych se nebránila zůstat sama i ve třech pokojích.

Důležité podle mě je, aby si důchodce při rozhodování nevšímal jen rozlohy bytu, ale i ostatních podmínek:

Dobré umístění v dosahu lékárna, obchod, poliklinika; kousek od dětí, aby nebylo daleko na návštěvu; blízko park nebo trh na procházky a nákupy.

Rate article
Add a comment