Už od prvního okamžiku jsem cítila, že mladší bratr mého manžela, Martin, rozhodně nebude můj šálek kávy. A bohužel má intuice se nemýlila. Teď mám plné ruce práce s tím, jak vysvětlit manželovi, že jeho bráška už dávno není malý kluk, ale dospělý chlap, který by měl konečně začít nést odpovědnost za vlastní činy. Martinovi už je šestadvacet, takže už není nejvyšší čas, ale spíš pět minut po dvanácté, aby dospěl a stal se aspoň trošku samostatným.
Na jejich rodinu dopadla smůla, když manžel přišel o tatínka ve čtrnácti a Martinovi bylo teprve jedenáct. O tři roky později jejich máma tragicky zahynula při letecké havárii, takže na mého muže spadla veškerá péče o mladšího bratra. Kvůli tomu odešel ze školy a musel se stát hlavním živitelem rodiny, což byla na tak mladého kluka opravdu síla. Martin si ale zřejmě z téhle životní lekce odnesl hlavně to, že problémy se za něj vždycky nějak vyřeší ideálně někým jiným, samozřejmě.
Když jsem se s Martinem seznámila, nedalo se přehlédnout, že jeho chování je spíš na facku než na obejmutí. Přišel mi namyšlený, vděk mu byl cizí a naopak mu šlo nádherně využívat ochotu svého bratra, aniž by sám někdy opětoval laskavost. Tím, že se neustále motal v našem bytě (člověk měl kolikrát pocit, že už je tam víc než tapeta na zdi) a že ho práce zajímala asi jako pondělní ráno, mi narůstal tlak v hlavě rychleji než ceny za máslo. Za celý svůj dospělý život si nenašel jedinou pořádnou práci, a když už někde zázračně nastoupil, vystřídal je rychleji, než stihnete vyslovit platy v Praze.
Můj manžel bere svého bratra neúnavně pod křídla a přesvědčuje mě, že Martin právě teď intenzivně hledá pořádnou práci a že už se určo blýská na lepší časy. Jenže mně už jeho historky lezou uchem sem a druhým ven, protože je očividné, že Martin do nějakého opravdového úsilí dává asi tolik energie, jako já do sbírání mrtvého hmyzu v okně. Navíc to dost narušuje naši rodinnou pohodu manžel má místo vlastního syna druhé dítě navíc, které musíme vychovávat a zabezpečovat. Sáhněme si do svědomí, kolik mladších bratrů unese jedna peněženka?
Rozhodně nechci hodit manželství přes palubu kvůli Martinovým průšvihům, jenže ten jeho věčný pocit, že mu svět leží u nohou a nemusí hnout ani prstem, mě s každým dnem souží čím dál víc. Doufám, že manželovi jednou dojde, jak moc tahle situace ovlivňuje naše životy a že vymyslí, jak tuhle bratrovskou pohádku konečně změnit na něco, co s námi neotřese pokaždé, když zvoní jeho mobil. Snad pak budeme moct plánovat budoucnost s větším klidem a o něco menším počtem rodinných parasitek v obýváku a to i bez potřeby zavádět bratrovné.