Když jsem byl malý, snil jsem o tom, že až vyrostu, budu si moci dělat, co chci: jíst, na co mám chuť, chodit spát, kdy se mi zachce, a vyrážet ven bez toho, abych se musel někoho ptát.

Když jsem byla malá, snila jsem o tom, jaké to bude být dospělá: budu si moct dělat, co chci jíst, na co mám chuť, chodit spát, kdy se mi zachce, a chodit ven bez toho, abych se musela někoho ptát. Teď se tomu svému malému, naivnímu já musím smát. Skutečnost na mě dopadla v den, kdy jsem začala bydlet sama: úklid, vaření, nájemné, složenky, nákup a do toho jedna výplata, která sotva stačí. Myslela jsem si, že svoboda znamená vybrat si, co si dám k večeři. Netušila jsem, že to znamená počítat, jestli mi peníze vystačí jak na rýži, tak i na mýdlo.

Jednoho dne mi došlo, že už celé týdny jsem si v klidu nesedla k snídani. Vstávám, rychle se osprchuju, ustelu postel a letím na tramvaj. Po cestě si vzpomenu, že jsem neodpověděla na pracovní e-mail, že musím do pátku zaplatit internet a že karta už skoro nemá limit. Dospělácká svoboda se ukázala být spíš seznamem úkolů než splněným snem.

Když se konečně vrátím domů, únava na mě spadne jako pytel s bramborami. Otevřu ledničku s nadějí, že tam najdu něco hotového. Ale ne musím mýt, krájet, vařit a pak zase mýt. Někdy večeřím chleba s eidamem, jen abych nemusela sahat na pánev. Ale ani u toho si neodpočinu, protože v hlavě mi běží: voda je letos drahá, musím zkontrolovat, jestli neteče kohoutek v koupelně, prádlo ze včerejška už páchne, protože jsem ho zapomněla pověsit.

Kamarádi mi říkají: Pojďme se sejít. Jenže když se to pokusíme domluvit, každý z nás má svůj problém: někdo má přesčasy v práci, druhý se stará o nemocnou babičku, třetí nemá peníze, čtvrtý je prostě úplně vyčerpaný. Jako puberťačky jsme se scházely skoro každý den, teď uteče klidně měsíc, než se uvidíme. A když se konečně sejdeme, řešíme hlavně únavu, účty, bolavá záda. Jsme mladé, ale zníme jako osmdesátnice.

Nejtěžší bylo pochopit, že opravdový odpočinek vlastně neexistuje. I víkendy jsou jen další seznam povinností: prát, uklízet, naplánovat týden, nakoupit, spravit to, co se rozbilo. Jednou v sobotu jsem se přistihla, že brečím při vytírání podlahy, protože mi proběhlo hlavou: I když mám volno, stejně si neodpočinu. Jako dítě jsem tomu říkala svoboda, jenže teď dělám všechny věci, které pro mě dělali naši jenže už není nikdo, kdo by teď pomohl mně.

A práce? To taky není takové, jak jsem čekala. Myslela jsem, že práce je naplňující. Ale to nikdo neřekl, že musím někdy předstírat úsměv, když se mi nechce, poslouchat hloupé poznámky, nahánět cíle, co se mění každý týden, a dívat se, jak většina výplaty zmizí za věci, které ani nevidím. Jeden den jsem vypočítávala, jestli si mám koupit oběd, nebo si radši nechám peníze na tramvajenku. To mi v dětství nikdo neřekl. Nikdo nevysvětlí, že dospělý život je nekonečná řada mentálních propočtů.

Myslela jsem, že dospělost znamená svobodu. Ale ve skutečnosti je to zvláštní rovnováha mezi únavou, povinnostmi a kraťoučkými okamžiky klidu.

Rate article
Add a comment