Když ještě žili moje babička s dědečkem, myslel jsem si, že jsou mojí hlavní rodinou. Proč?
Protože máma se stále věnovala otázkám zaměstnanosti žen, které zůstaly bez podpory rodiny. Byla nějakou sociální pracovnicí. A táta… Táta byl u nás v rodině uměleckou duší a pořád hledal své místo, tu v malování, tu v divadle, a nakonec se tak nějak vytratil v nekonečném moři lidského života.
Máma mě měla ráda. Ale milovala mě tak nějak hystericky, ve vlnách. Jednou týdně k nám přijížděla s dědou a babičkou, přivážela jídlo a dárky. Vášnivě mě políbila. Pak “se jídelna”, jak říkala babička, to znamená, že obědvala, s dědou pila slivovici, házela hlavou dozadu (přitom babička sklápěla oči ke stolu a uhlazovala před sebou ubrus), sršila nápady a slovy – a pak zase zmizela. Zase na týden nebo déle, pokud měla práci navíc.
A my s těmito “rodiči” zůstávali, abychom dál žili tiše a poklidně, s babiččinou zahradou, dědovými výpravami do lesa a jejich nekonečnými “filozofickými rozhovory” o prožitém životě.
Moje babička byla vznešená a jak nyní chápu, krásná. Velká, s nádhernými vlasy, které si česala jednou týdně po koupeli obloukovým hřebenem, který jí darovala její matka. A děda byl kostnatý, vyrovnaný, neuvěřitelně malebný se sítěmi vrásek, které začínaly na čele a mizely za krkem čisté a vyžehlené košile, vždy díky babiččině péči.
Naši chlapci (tedy já a děda) byli vždy “jak ze škatulky: umytí, oholení (obzvláště já byl pečlivě oholen!) a vždy v čistém” – tak o nás mluvila celá naše “ulice”. Ve škole jsem si pak dlouho nemohl zvyknout na to obyčejné slovo “ulice” a vyslovoval a psal ho, jak jsme byli zvyklí doma.
Koho jsem miloval víc? To nedokážu říct ani teď, protože pro mě byli jakýmisi monolitním celkem, ze kterého vonělo zelím a cigaretami, mlékem a potem, naším dvorkem a lesem.
Když jsem se ráno probudil, první co jsem viděl, byla sošná tvář mého dědy, nízko nakloněná nade mnou. A jeho rty, suché a horké, šeptaly, jakmile jsem otevřel oči: “Vstávej, Jindříšku. Babička už napekla dalamánky s česnekem. A nás s tebou v lese čeká ježek, aby nám vyprávěl nové příběhy.”
Pak mě děda políbil jakoby mimochodem, lehce se dotkl svými rty mé tváře a přitiskl svoji, špatně oholenou. A já fňukal, tehdy ještě netuše, že to je štěstí:
“Ne, dědo, ještě nechci… Budu spát… A dalamánky chci s marmeládou.” “To je maličkost,” děda byl hned na nohou, “u babi objednáme nové.” A už volal do kuchyně: “Babičko Maruško, babičko Maruško! Náš král chce dalamánky s marmeládou! Slyšíš?!”
Za okamžik se ve dveřích objevila babiččina tvář a pronesla: “A copak, já bych nevěděla?! A marmeládu v té modré misce už mám připravenou. Tak pojďte, děcka!.”
Když jsem si umýval obličej, stáli oba vedle mě a babička držela ručník, na jehož okraji byl jejím pečlivým stehem vyšita kozička, a děda se marně snažil ručník z jejích rukou vyrvat.
Pak jsme snídali. Tedy já s dědou. Babička si nikdy nesedla, ale pořád pobíhala kolem, vytvářejíc útulno a dávajíc vážnost tomu, když chlapi v domě jedí.
Poté jsme s dědou zvedli se od stolu a stroze (mužsky!) pochválili naši hospodyňku: “Najedeni jsme, máti… Aha, babi!..” A šli jsme kouřit na dvůr.
Kouřil samozřejmě děda, a já jsem seděl vedle něj, tiskl se k němu bokem a skládal ruce na kolena stejně, jako on.
“Tak co, jsi připraven žít dnešek?” – ptal se děda. Já vážně odpovídal, ale ne hned: “Aha…”
Zvedali jsme se z verandy, plivali (oba, mimochodem, protože děda mi po svém plivanci podával oharek přímo pod nos!) na oharek, a ptali se neviditelné babičky, která už uvnitř cinkala nádobím:
“Tobě, máti, nic nechybí? Nebo my bychom tedy šli do lesa.” “Aha, babi!..” Z vnitřku domu se ozvalo: “Jen jděte, já zatím vymyslím, co s vámi dneska provedu!.”
My s dědou brali (děda bral) proutěné koše (velký pro něj a malý, téměř jako hračka – děda mi ho splétal). Šli jsme do lesa. A on mi povídal, proč má datel červenou hlavu, proč má borovice delší jehličí než smrk, proč máma přijíždí tak zřídka, proč ježci, když je bereme do rukou, “funí”, proč táta zmizel, proč má hříbky klobouky “slizké”, proč je naše babička tak krásná, a děda… “ne moc” (to říkal on sám).
K obědu, když už bylo v lese horko, jsme se vraceli domů. A vždycky s trofejemi: houbami, bobulemi, bylinami, které se dávají do čaje, voňavými.
Babička nás znovu krmila, a pak mě ukládala na lavici v chladné síni, aby si “kousky oběda lehly” a já usnul. Děda mě přikrýval svým voňavým starým kabátem a seděl vedle mě, dokud… dokud… dokud nepřiletěl obrovský pták s modrýma očima, díval se na mě a ptal se: “Ty, Jindříšku, choval ses dnes dobře? Nezarmoutil jsi dědu a babičku?”
Já upřímně, s očima do široka otevřenýma, na něj koukal… a probudil se…
A tam – babička: už nalila mléko do hrnku s máky a vedle položený velký krajíc bílého chleba, který ráno spolu s dalamánkami upekla.
A pak… pak jsme s dědou něco dělali na dvoře nebo doma, a babička šla na zahradu “nic nedělat”, aby “zjistila, jestli je tam všechno v pořádku”. Přitom vyplela záhonky, zalila co bylo třeba, a ještě něco udělala.
My s dědou pracovali, protože jsme věděli: “chlapské práce v domě mají dělat muži, a ženské – babička”.
Teď jsem už starší, než byli moji děda a babička tehdy. A mám infarkt. Ležím po operaci v nemocnici. Ležím tady a přemýšlím: musím přežít, aby byl na Zemi člověk, který zachovává takové vzpomínky…
