Hele, musím ti povědět něco neuvěřitelného, co jsme s Lenkou zažily. Víš, Lenka šla jedno letní odpoledne na zahradu na svém domku za Brnem, jen že chtěla nasbírat trochu kopru do polévky. A najednou tam u kompostu slyší takové tiché mňoukání. Přijde blíž a vidí dvě malinká koťátka, jedna se na sebe tiskla jakoby hledaly u sebe útěchu. První z nich byl krásně kulaťoučký, s hustou srstí, očividně zdravý no, roztomilost sama. Ale to druhé
Lenka si klekla, opatrně ho zvedla do dlaní a polohlasem si povzdychla: Proboha, co se ti stalo, drobečku?
Koťátku skoro nešlo otevřít oči, plné hnisu, byla tak blízko u sebe až to vypadalo, že přírodě došlo v obličeji místo. Nožky mu drobně třásly, srst měla zacuchanou do smutných chuchvalců. Zatímco ta jeho sestřička byla naprosto v pořádku, čistá, no radost pohledět.
Lenka si povzdychla, doběhla domů pro lékárničku, namočila vatový tampónek v teplé vodě a začala koťátku opatrně omývat obličej a kapat do očí kapky.
Ty to zvládneš. Musíš. Já ti pomůžu!
Od toho dne se rozjel kolotoč návštěvy u veterináře v Brně, alergie na granule, potíže s rovnováhou, no vypadalo to, že se z těch diagnóz nikdy nedostanou. Ale koťátko, které pojmenovala Kubík, bojoval jak lev. Sice každý den zvládal těžce, ale nikdy to nezabalil.
Podívej, jak je srandovní, smála se Lenka, když Kubík, při snaze umýt si ucho, přepadával na bok kvůli svým rozlítaným kloubům. Kubi, ty jsi moje zlatíčko!
Sestřička zmizela u nových páníčků téměř hned krásnou kočičku si nenechal ujít první zájemce. Ale Kubík zůstal doma. A Lenka toho nikdy nelitovala, spíš naopak.
Asi po půl roce, když Kubík vyrostl a nabral sílu, Lenka si teprve pořádně všimla jeho obličeje. Ty jeho oči, co kdysi považovala za vadu, mu teď propůjčily výraz věčného údivu. Jako by ho každou chvíli znovu a znovu překvapovalo, že svět je vážně tak zvláštní.
Kubi, víš, že vypadáš jak člověk, co na poslední chvíli zjistil, že nechal zapnutou troubu? smála se Lenka a trousila další fotku do telefonu.
A těch fotek přibývalo Kubík natažený na gauči v nejširší poloze, Kubík s očima navrch hlavy, Kubík, co zas špatně skočil na parapet. Rovnoběžka nikdy v jeho životě moc nefungovala.
Jednoho dne přišla na kafe Lenčina kamarádka. Sotva Kubíka uviděla, málem vylila turka na koberec:
Lenko, to je co za stvoření?!
To je Kubík, můj kocour.
On se takhle tváří pořád?
Pořád. Jakoby právě zjistil, že v Brně mají metro.
Kámoška okamžitě obešla Kubíka z mobilu a přesvědčovala Lenku, ať ho dá do soutěže Nejdelší ocas v okrese. Proč ne, aspoň si spolu udělají procházku a uvidí, co za kočky Brno schovává.
Na soutěži Kubíka prohlíželi pořadatelé jak nějaký kuriózní objekt, přikyvovali, špitali si pod fousy, Lenka už čekala, že se budou ptát na rodokmen nebo něco. Pak za ní přišla slečna s logem akce na tričku: Ten váš kocourek je vážně jedinečný. Určitě zkuste dát jeho videa na internet!
No doma Lenka koukala na mobil a přemýšlela. Ale když se podívala na Kubíka v jeho typické křivé poloze a s těma svýma vykulenýma očima, rozesmála se: Tak co, Kubíku, zkusíme být slavní?
První video tři sta shlédnutí, nic moc. Druhé už patnáct set! Ale třetí to už byla jiná liga.
Lenko, ty to vidíš? vřítil se za ní manžel s tabletem v ruce. Kubík má sedmdesát tisíc sledujících!
V komentářích samé: To je nejroztomilejší tvor, co jsem viděla!, Jeho výraz přesně vystihuje pondělní ráno!, Kde ho vezmu taky takového?, Tváří se, jakoby ho celý život překvapovalo, že je kočka.
Lenka musela založit Kubíkovi zvláštní profil na Instagramu, protože ty příběhy a fotky už se na jejím nevešly. Začala sdílet historky, jak Kubík honí světlo na stěně a místo toho narazí do zdi, jak spí s očima pootevřenýma, jak sedí na parapetu jak přemýšlivý filozof, co právě řeší smysl života.
Sledující přibývali jak houby po dešti patnáct tisíc, dvacet, třicet a víc A pak dorazily zprávy od novinářů nejdřív drobný brněnský plátek, potom třeba Magazín Praha, až nakonec i česká televize.
A tím to neskončilo.
Lenko! Napsal ti nějakej chlap z Ameriky, prý chce rozhovor o Kubíkovi! volal manžel.
Ukázalo se, že americký zpravodaj The Mirror chce udělat reportáž o zvláštním kocourkovi z Brna. Po nich přišli Němci, Australané, dokonce Japonci.
Kubi, jsi světová hvězda, už tě řeší v Tokiu! směje se Lenka a podrbe kocoura za ušima.
Kubík se na ni podíval tím svým výrazem čistého údivu, převalil se na záda a ukázal bříško, jako by se nic nedělo.
Za nějaký čas skutečně dorazili filmaři z Německa. Lenka byla nervózní, že Kubík s kamerou znervózní. Ale on si sedl jako vždy, křivě, oči vykulené, párkrát se strefil vedle sedačky a okouzlil všechny v místnosti.
Fabelhaft! Je tak přirozený! rozplýval se kameraman.
Na konci natáčení režisér Lence silně stiskl ruku: Děkujeme, že jste ho zachránila. Díky vám je tenhle svět lepší místo.
Lenka pak večer seděla na gauči s Kubíkem na klíně, venku šuměl déšť a teplé světlo lampy zahřívalo pokoj.
Víš, Kubíku, pošeptala mu do kožichu, když jsem tě našla, všichni mi říkali, že to nemá cenu, že prý tu stejně dlouho nebudeš. A teď píšou o tobě po celém světe. Lidi díky tobě mají chut’ se smát, i když je jinak všechno těžké.
Kubík zapředl a na Lenkou se podíval tím svým úžasnutým kukučem, jako by právě pochopil všechny záhady světa.
Díky tobě věřím, že každý zaslouží šanci. Že to, co jiní vidí jako vadu, může být vlastně dar. A že láska dokáže nesmírné divy.
Telefon se znovu rozvibroval tentokrát psali novináři z Litvy.
Lenka se pousmála. Nikdy by ji nenapadlo, že jednou povede rozhovory s žurnalisty z celého světa kvůli nemocnému koťátku z brněnské zahrady. Ale hlavní nebyla ta sláva. To důležité bylo, že Kubík žil, byl spokojený, přinášel radost tisícům lidí svým zvláštním vzhledem, i když nikdy neuměl běhat po stromech jako jiní kocouři. A to byla ta největší výhra.
Děkuju, Kubíku, zašeptala Lenka, že jsi tady a že bojuješ. Že jsi ukázal mně i dalším, že žádná situace není zoufalá, když je v ní dost lásky a trpělivosti.
Kubík spokojeně zavřel oči a i ve snu měl v obličeji svůj pověstný údiv, jako by sám nevěřil, jak neuvěřitelná je jeho cesta.
A daleko odtud lidé otvírali stránky neobyčejného kocoura z Brna, prohlíželi jeho fotky a říkali si krása je relativní, laskavost je absolutní. A právě laskavost dokáže i z nemilovaného, slabého koťátka udělat hvězdu, která rozsvítí životy tisíců lidí.