Hele, musíš si představit, jak tohle začalo! Jaruška šla zrovna na zahradu utrhnout trochu kopru do polévky a najednou se zarazila, jakoby jí někdo přikoval k zemi. U kompostu se k sobě tiskla dvě maličká koťata a tiše ječela. Jedno bylo na pohled zdravé, chlupaté, takové pěkné kotě, ale to druhé… Jaruška si dřepla a zvedla slabého prcka do dlaní.
Ježíši, co se ti stalo, ty nebožátko? vzdychla.
Očička měl skoro zacpaná hnisem a posazená tak těsně u sebe, až se zdálo, že příroda zapomněla mezi ně vložit dost místa. Tělíčko se třáslo, srst totálně zacuchaná a všelijaká. Vedle něj se jeho sestřička jen tetelila, kulatá, čistá, úhledná prostě kočičí krasavice.
Jaruška bez řečí došla domů pro lékárničku, vytáhla oční kapky a začala mu s maximální jemností čistit tlamičku namočeným tamponkem.
Ty to dáš. Ty to prostě vybojuješ!
První týdny byly jako na houpačce pořád samé cesty po veterinách. Alergie na granule, problém s rovnováhou, slabé klouby… Seznam diagnóz jak z lékařských tabulek. Dali mu jméno Vojtíšek a ten malý bojovník se opravdu snažil, i když každý den byl pro něho nový zápas.
Podívej, jaký je to šašek! smála se Jaruška, když Vojta při snaze se umýt spadl kvůli špatným kloubům na bok. Ty můj Vojtíšku, ty jsi můj poklad!
Jeho sestřičku si vzali noví majitelé skoro hned taková krasavice se neztratí. Ale Vojta zůstal doma a Jaruška toho nikdy ani na chvíli nelitovala.
Za půl roku, když kotě trochu povyrostlo a zesílilo, se Jaruška zamyslela a pořádně se podívala na jeho tvářičku. Ty oči, co se jí dřív zdály vadou, mu teď dávaly výraz permanentního údivu. Jakoby každou minutu poprvé viděl svět a úplně nechápal, co se děje.
Vojto, ty koukáš, jako bys celý den přemýšlel, jestli jsi vypnul troubu, zasmála se a vytáhla zase mobil na další fotku.
Místo v galerii na telefonu začala překypovat Vojta natáhlý na gauči v nejpodivnější poloze, Vojta s tím svým udiveným pohledem, Vojta, co se snaží vyskočit na parapet, ale zase se netrefí protože s tou koordinací to stejně nikdy nebyla žádná sláva.
Jednou přišla na návštěvu kámoška.
Jaruš, co to tu máš proboha za bytost?
To je Vojta, moje zlatíčko.
A on on takhle civí pořád?
Jo, furt. Jako by mu někdo právě řekl, že hokej vyhráli Slováci.
Kámoška nevydržela, hned fotila jednu fotku za druhou.
Hele, přihlaš ho do soutěže o nejdelší ocas, bude v sobotu ve městě!
Jaruška pokrčila rameny. Ocas měl sice Vojta dlouhý, rekord to ale asi nebude. Proč ne, aspoň vyvětrají hlavu a okouknou ostatní kočky.
Na soutěži si organizátoři Vojtu dlouze prohlíželi, špitali si a Jaruška si už myslela, že jsou v šoku z jeho zvláštního vzhledu.
Víte, váš kočka je fakt unikát. Měla by být na internetu zkuste s ním natočit video a dát ho na síť, přišla za ní slečna s tričkem od pořadatelů.
A myslíte, že by to někoho bavilo?
Určitě!
Doma seděla s telefonem dlouho v ruce a váhala. Koukla na Vojtu ten zase seděl nakřivo, v očích neustálé vyjevení, jako by právě objevil druhou stranu měsíce.
Tak co, Vojto, dáme to světu?
První video mělo sotva tři sta zhlédnutí. Druhé už přes patnáct set. Ale třetí
Třetí video úplně vybouchlo!
Jaruš, koukej!, vtrhnul do pokoje muž s tabletem v ruce. Tvůj Vojta má už sedmdesát tisíc sledujících!
Jaruš běžela ke stolu, kouká na obrazovku a nevěří vlastním očím. Upozornění naskakovala jedno za druhým, komentáře nestačila číst:
To je to nejroztomilejší stvoření!
Jeho ksicht je přesně moje pondělní nálada
Chci stejného kočku! Kde jste ho vzali?
Vypadá, jako kdyby celej život žasnul, v jakém těle to vlastně bydlí
Bylo jasné, že jeden profil nestačí. Jaruška založila Vojtíkovi vlastní účet a začala dávat nejen fotky, ale i minipříběhy z jeho života jak honí světélka a narazí do zdi, jak spí s pootevřenýma očima, protože ani ty oční svaly nejsou jak mají být, jak sedí na okně s pohledem malého filozofa a zamýšlí se nad smyslem bytí.
Sledujících přibývalo raketově: patnáct tisíc, dvacet, třicet bylo těžké to vůbec sledovat.
A pak se začaly ozývat noviny. Nejdřív lokální, pak krajské, pak dokonce celostátní. A nakonec!
Hele, Jaruš, píše ti nějaký Američan! zavolal muž z druhého pokoje s mobilem. Chtějí dělat rozhovor!
Zjistili, že americký The Mirror chce udělat velký článek o tom prazvláštním kocourovi z Česka. Pak přišly další žádosti: německý magazín, australský portál, japonské noviny.
Tak Vojto, tebe už teď řeší až v Tokiu, uchechtla se Jaruška a podrbala kocoura za uchem.
Vojtíšek se na ni podíval svým věčně udiveným pohledem a vyvalil se na záda, že mu to je asi fuk.
Za nějakou dobu přijel až z Německa štáb. Jaruška byla nervózní co když kamery Vojtu vystraší? Ale on se nenechal rozhodit: seděl v té své pokřivené póze, překvapené oči na všechny strany, pokus o skok na gauč skončil zase fiaskem.
Fantastisch! nadšeně křičel kameraman. On je prostě svůj!
Na rozloučenou jí režisér silně stiskl ruku.
Děkuji, že jste ho zachránila. Díky lidem jako vy je svět hezčí.
Jaruš je vyprovodila a musela spolknout slzy. Opravdu se to děje právě jí a té trosce, co kdysi našla u kompostu?
Večer seděla na gauči, Vojta se jí rozvalil na kolenou, za oknem mžilo, lampa vrhala teplé světlo a všude bylo tak krásně klidno.
Víš, Vojtíšku, zašeptala a hladila ho po zádech, když jsem si tě brala, spousta lidí říkala, že nemá cenu to s tebou zkoušet. Že je škoda sil, peněz i času pro takového neohrabaného chudáčka. Teď o tobě píšou po celém světě. Lidi říkají, že jim pomáháš přežít těžké dny, že se díky tobě smějí, i když jim není do smíchu.
Vojta zapředl a podíval se na ni tím svým neuvěřitelným pohledem jako by právě rozlouskl hlavní hádanku vesmíru.
Ty jsi důkaz, že každý tvor si zaslouží šanci. Že to, co někdo vnímá jako vadu, může být nakonec výjimečnost. A že láska je fakt zázračná věc.
Telefon zase zabučel tentokrát zpráva od novinářů z Litvy.
Jaruška se jen usmála. Nikdy by ji nenapadlo, že si bude psát s lidmi z celého světa, že její kocour bude slavný a že příběh nemocného kotěte od kompostu si přečtou lidé i v Austrálii. Ale to vůbec nebylo podstatné. Důležité bylo jen jedno že Vojta žije, cítí se spokojeně, jak to jde, a je fakt šťastný. Ne že by uměl vylézt na strom jako jiné kočky, ale dává radost tisícům lidí svým pohledem. A to je mnohem důležitější.
Díky, Vojto, zašeptala Jaruška. Za to, že jsi tady. Že jsi to nikdy nevzdal. A že nám ukazuješ, že největší problém je vlastně jen nedostatek lásky a trpělivosti.
Vojta spokojeně přede, zavírá oči, ale i ve spánku se jeho tvář tváří neustále překvapeně jako by sám nevěřil, kam až se jeho cesta dostala.
A někde daleko si lidé zase otevřeli stránku o zvláštním kocourovi z Olomouce, prohlíželi jeho fotky a pochopili jednoduchou pravdu: krása je relativní, ale dobro je absolutní. A právě díky dobru se z opuštěného nemocného koťátka stává hvězda, která přináší radost do životů tisíců lidí.