Když do domu vstoupí skutečný kouzelník

Dobré zprávy

Babička Marie seděla v kuchyni a pletla teplé ponožky, dokonalý řádek za řádkem. V občance měla napsáno Marie Nováková, ale všichni v malé vesnici jí říkali jednoduše Máňa – mile, jako rodině.

V domě panovala zimní ticho, jen rádio na okénku tiše šumělo. Najednou se zaskřípaly dveře. Babička zvedla oči a zamrzla. Ve dveřích stál… opravdový Ježíšek. Červená čepička, bílé vousy, kožíšek – vše, jak má být.

„Dobrý večer, Máňo!“ usmál se. „Máš chvilku pro hosta?“

Marie si upravila brýle, důkladně si prohlédla jeho pytel s dárky a kožené boty, a překvapeně vydechla:

„Ježišmarjá, vy jste skutečně…? Ale proč zrovna ke mně?“

„Jak to proč?“ zasmál se. „Vždyť je Štědrý večer! Všichni slaví Vánoce. A já mám pro tebe dárek.“

„Co byste chtěl ode mě, staré báby? Děti byste měl potěšit, koledy poslouchat. Já už dávno na dárky nečekám.“

„Dětí je v naší vesnici jako šafránu. Ale ty ponožky, co pleteš, jsou jako z teplárny,“ pokývl na její práci. „Takže i ty si něco zasloužíš.“

„No dobře, když už jste tady, tak mě obdarujte,“ pousmála se babička. „Ale koledu zpívat nebudu, záda mě bolí, sotva se hýbu.“

„Tak mi aspoň řekni, co jsi dobrého udělala tento rok.“

„Co bych…“ zamyslela se Marie. „Vnoučatům jsem uplést rukavice, sousedům ponožky. Zahrádku jsem rozdala. Ale ne z nějaké dobroty, spíš z nudy.“

„Nenadávej na sebe. Zrovna to je dobro – když dáváš, aniž bys čekala odměnu.“

„A můj starej, ten se zase někde potuluje. Od rána venku – ani noha doma.“

„Já se k němu chystal taky. Pořád stejný šprýmař?“

„To bys koukal! Chodí po sousedech, vypravuje vtipy, zpívá. Dělá radost, aby nikdo neměl smutnou náladu.“

„Máš ho ráda?“

„A co myslíš?“ pousmála se Marie. „Jsme spolu už půl století. Předstíráme, že jsme trochu hluší, že ne všechno slyšíme a vidíme. A nehádáme se. K čemu?“

Ježíšek vytáhl z pytle šátek – jemný, vlněný, s vyšívanými vzory a třpytkami.

„Tady, vezmi si ho. Až si ho uvázáš, budeš o deset let dívka.“

„To je nádhera!“ rozzářily se jí oči. „O takovém jsem vždycky snila. Děkuji!“

„Poděkuj manželovi,“ mrknul na ni. „On mi o tobě napsal.“

Pak vyšel do předsíně, svlékl kožich, sundal čepici a schoval je do truhly.

„Ach, Máňo moje…“ zamumlal. „Nepoznala můj hlas? Nebo jen předstírá?“

A babička se točila před zrcadlem s novým šátkem a šeptala:

„Tak takhle spolu žijem, Jardo… Jako bychom nic nevěděli. Ale víme. Jen se máme rádi po svém. A to je to pravé kouzlo.“

Rate article
Add a comment