Když byli naživu babička a dědeček, myslel jsem si, že jsou mou hlavní rodinou. Proč?
Protože maminka se stále zabývala zaměstnáváním matek, které zůstaly bez podpory příbuzných. Pracovala jako sociální pracovnice. A táta… Táta byl v naší rodině kreativní duší a stále hledal sebe sama, jednou v malířství, jindy v divadle, a tak se postupně ztratil v nesmírném moři lidského života.
Maminka mě měla ráda. Ale milovala mě nervózně, v nárazech. Jednou týdně jezdila k nám s dědečkem a babičkou, přinášela jídlo a dárky. Bouřlivě mě políbila. Pak „obědvala“, jak říkala babička, tedy obědvala, pila s dědečkem slivovici, odvážně házela hlavou (babička při tom pohledu skláněla oči k ubrusu a uhlazovala ho před sebou), překypovala nápady a slovy a zmizela. Opět na týden nebo delší dobu, pokud byla zaneprázdněná prací.
A my s „rodiči“ zůstávali, abychom žili dál, tiše a harmonicky, s babiččinou zahrádkou, s dědečkovými výpravami do lesa a nekonečnými jejich filozofickými rozhovory o prožitém.
Moje babička byla vznešená a, jak teď chápu, nádherná. Velká, s nádhernými až do stáří vlasy, které si každý týden po koupeli česala půlkruhovým hřebenem, který ji darovala ještě její matka. A dědeček byl hubený, s důraznými tvářemi, neuvěřitelně malebně vráščitý, které začínaly na čele a ubíhaly po krku za límec košile, vždy čisté a vyžehlené díky babičce.
Vůbec, u naší babičky (to jsme byli já a dědeček) byli „jako ze škatulky: umytí, oholení (zejména pečlivě jsem byl pochopitelně já!) a vždy v čistém,“ — tak mluvila celá naše „vesnička“. Později, už ve škole, jsem si dlouho nemohl zvyknout na zkrácené a nevýrazné slovo „ulice“ a psal i vyslovoval ho tak, jak bylo u nás doma zvykem.
Kdo byl mému srdci bližší? Dodnes říci nemohu, protože pro mě tvořili jakýsi neoddělitelný celek, z něhož voněl boršč a cigarety, mléko a pot, náš dvůr a les.
Když jsem se ráno probouzel, první věc, kterou jsem viděl, byla sošná dědečkova tvář, skloněná nízko nade mnou. A jeho rty, vždy suché a žhavé, šeptaly, když jsem otevřel oči:
— Vstávej, Jeníčku. Babička už napekla koláče s česnekem. A v lese na nás čeká ježek, aby vyprávěl nové příběhy.
Pak mě dědeček políbil jen letmo, sotva se dotkl rty mojí tváře a přitiskl na ni svou hrubě oholenou tvář. A já fňukal, tehdy ještě nechápal, že to je štěstí:
— Ne-e-e, dědečku, nechci ještě… Spá-a-át budu… A koláče chci ne s česnekem, ale s marmeládou.
— Tak to zařídíme, — zareagoval okamžitě dědeček, — babičce to přeobjednáme.
A už křičel směrem do kuchyně:
— Babičko Maruško, náš král chce koláče s marmeládou!! Slyšela si?!
Během okamžiku se ve dveřích objevila babiččina tvář, která říkala:
— To víš, že vím! A marmeládu, v té modré mističce, už jsem připravila. Tak pojďte rychle!
Když jsem se umýval, stáli oba vedle mě, a babička držela ručník, na jehož okraji vyšívala (plochým stehem!) kozlíčka, a dědeček se pokoušel slabě vytrhnout „utěrku“ z „jejích“ rukou.
Pak jsme jedli. Já a dědeček. Protože babička si ke stolu nesedla, ale pracovala kolem něj, vytvářela útulno a dávala procesu důležitost, když muži v domě jedli.
Potom jsme s dědečkem vstávali od stolu a říkali, stručně (mužsky!) chválili naši hostitelku:
— Děkujeme, matko, najedli jsme se.
— Jo, babi!..
A šli jsme na dvůr kouřit.
Samozřejmě kouřil dědeček, a já jsem seděl vedle něj, tiskl se k němu bokem, bokem pokukoval na něj a pokládal ruce na kolena stejně jako on.
— Tak, jak se cítíš? Připraven žít dnešní den? – ptal se dědeček.
Odpovídal jsem klidně, ale ne hned:
— Ano…
Vstávali jsme z verandy, plivali (oba mimochodem, protože po mem plivanci dědeček vždy přisunul nedopalek pod nos!) na nedopalek, a ptali jsme se neviditelné babičky, protože ona už v domě zvonila nádobím:
— Potřebuješ něco, matko, zatím? Jinak my teda půjdeme, do lesa zajdeme.
— Jo, babi!..
Z hloubi domu se ozývalo:
— Jen běžte, a já vymyslím, co vám na den zadat!…
S dědečkem jsme si brali (děda si bral) pletené košíky (velký pro něj a malý, téměř hračkový – děda mi jej spletl). Šli jsme do lesa. A on mi vyprávěl, proč má datel červenou hlavu, proč má borovice delší jehličí než smrk, proč maminka zřídka přijíždí, proč ježci, když je vezmete do rukou, „funí“, proč se tatínek někam poděl, proč jsou klobouky hub „slizké“, proč je naše babička tak krásná, a dědeček… „ne moc“ (to říkal sám).
K obědu, když už i v lese bylo horko, jsme se vraceli domů. A vždy s úlovky: houbami, bobulemi, bylinami, které přidávají do čaje, voňavými.
Babička nás opět nakrmila, a poté mě ukládala v síni, kde bylo chladno, na lavici, aby se „kousky oběda usadily“, ke spánku. Děda mne přikrýval starou voňavou beranicí a seděl vedle mě, dokud …dokud… dokud nepřiletěl obrovský pták s modrýma očima, díval se na mě a ptal se: „Jeníku, choval ses dnes dobře? Nerozčílil jsi dědečka s babičkou?“
Já poctivě, se všemi těmi očima jsem na ni hleděl… a probudil se…
A tu – babička: už nalila mléko do hrníčku s máky a vedle položila velký krajíc bílého chleba, který ráno spolu s koláči upekla.
A potom… potom jsme s dědečkem něco na dvoře nebo v domě dělali, a babička šla na zahradu „bít ničemu“ a „podívat se, zda je tam vše v pořádku“. Zároveň pletla záhony a něco ještě dělala.
My s dědečkem jsme pracovali, protože jsme chápali: „mužské práce v domě mají dělat muži, a ženské — babička“.
Teď už jsem starší, než byli moji dědeček a babička tehdy. A já – jsem po infarktu. Ležím po operaci v nemocnici. Ležím a přemýšlím: musím přežít, aby byl na Zemi člověk, který uchovává takové vzpomínky.
