Tchyně přijde, pohraje si s dítětem — a odejde spokojená. A já — vař, uklízej, usmívej se…
Když jsem četla článek s názvem „Nechci o víkendech hlíbat vnoučata“, napadlo mě: to je přece o mém životě. Téma mi bylo bolestně povědomé — obzvlášť pro ty, kdo se ocitli v roli „ženy v domácnosti s malým dítětem a tchyní v zádech“.
Mému synovi ještě není rok. Má jednu babičku — mámu mého muže, Jarmilu Novákovou. Býla to divadelní herečka, ale s dramatickým přednesem a hereckými manýry v hlase jí to zůstalo dodnes. Při každé příležitosti zdůrazňuje, jak moc miluje svého vnuka. „Jsem vždycky nablízku, vždycky vám pomůžu!“ — znamená to, jen když se jí to hodí.
Po předčasném odchodu do důchodu má najednou spoustu volného času. A tak k nám chodí. Ne aby pomohla, ne aby mě na pár hodin vystřídala — ale „na návštěvu“. Vždycky o víkendu, když je manžel doma. Má ráda, když je „celá rodina pohromadě“. Občas s sebou přivede tchána, ale ten je samotář, žije si po svém — dokonce spí v jiném pokoji.
Představte si to: mimino řve, rostou mu zuby, bolí ho bříško, já jsem vyčerpaná, druhou noc nespím a vypadám jako přízrak. A najednou se ozve: „Pomoc už je na cestě!“ — a tou „pomocí“ je nastrojená Jarmila Nováková s hračkami a sáčkem marshmallow. Sedne si do svého oblíbeného křesla, vezme vnoučka do náruče, fotí se s ním, mazlí se, směje se. To by nevadilo, jenže já musím být dokonalá hostitelka — dům musí být uklizený, na stole teplé jídlo, všechno musí zářit.
Zpočátku jsem před každou její návštěvou drhla podlahu, pekla dort, vařila polévku, připravovala salát. Pak mi došlo, že to nezvládnu. Začala jsem část úkolů přehazovat na manžela. Jenže ten, chudák, po týdnu v práci touží jen po klidu. Ale když „máma přijede“, všechno jde stranou. Přestaň odpočívat, vyleště vanu, utři prach, utři dítěti nos.
Tchyně nikdy nepřišla s tím, aby řekla: „Odpočiň si, já se postarám o mimino, jdi si lehnout.“ Ne. Přijde se bavit. Pobaví se — a jde. Když ji to přestane bavit, popadá kabelku a zmizí. Někdy nevydrží ani půl hodiny. A po ní mi zůstane hora nádobí, unavené dítě a žádná úleva. Sousedy to ale nadchne: „To je ale bába! Pořád u vás, stará se.“ Jasně… stará — ale ne o tom, o koho by měla.
Radili mi: „Nepřipravuj nic. Neuklízej. Ať vidí, jak to u vás doopravdy vypadá.“ Ale zkuste to, když vám každý kout a každý zapomenutý šálek měří pohledem. Manžel se pak ptá: „No co, nemůžeš mámu jednou za týden přijmout slušně?“
A já se cítím provinile. Jako bych byla sobec. Jako bych nechtěla, aby můj syn měl babičku. Ale je tohle pomoc? Je to spíš divadlo o lásce — pro publikum. Synáček, vnouček, rodina! A pak rychle domů, k televizi. Zůstávám sama s hromadou špinavého nádobí, probdělými nocemi a vyčerpanými nervy.
Skutečná pomoc by byla, kdyby babička vzala vnuka k sobě. Kdyby mi dala volný víkend. Ale ne, raději uspořádá představení v mé kuchyni. Ano, není to její povinnost. Ale já zase nejsou služka, která musí každou neděli připravovat recepci. Jsem matka. Vyčerpaná, nevyspalá a už sotva stojím na nohou. A zatímco všichni chválí, jaká je to úžasná babička, já jen toužím po tom, aby aspoň jednu neděli nikdo nezazvonil s krabicí bonbónů a větou: „No tak, jak je u vás?“
Díky, že jste mi naslouchali.