Když Alena vycházela z nemocnice, ve dveřích narazila na neznámého muže.

Dobré zprávy

Odcházela z nemocnice, když se Lucie v zádveří srazila s mužem.

Promiňte, řekl, chvíli na ni pohlédl, jeho pohled však v zápětí potemněl do pohrdavé lhostejnosti; otočil se zády a bylo vidět, že už na Lucii zapomněl.

Takových pohledů už zažila nespočet. Štíhlé, dlouhonohé dívky sledovali muži s úplně jinýma očima jejich pohledy byly hladové, někdy až vtíravé, nikdy ne prázdné. Lucii tato nespravedlnost byla trnem v oku. Mohla ona snad za to, jak vypadá?

Jako malou ji lidé obdivovali pro její buclaté tvářičky, kulaté nožky i zadeček. Ve škole však byla vždy největší z dívek a často musela jako první stát ve frontě během tělocviku. Vysmívali se jí, říkali jí tlustá, knedlík nebo prasátko Peppa. Nejhorší přezdívky raději nevzpomínala. Děti umí být zlé. Učitelky si šikanu všímaly, ale nic se nestalo.

Lucie zkoušela diety, ale pořád měla hlad a brzy se vzdala. Shodila pár kilo, která se v krátku vrátila. Byla docela hezká, jenže kila byla první, čeho si na ní lidé všimli.

Chtěla se stát učitelkou, ale vzdala to bála se, že by ji děti opět posměšně škatulkovaly. Po maturitě nastoupila na zdravotnickou školu. Tam, kde jde o zdraví, je lidem jedno, jak kdo vypadá, hlavní je úleva od bolesti.

V jejich třídě chlapci nebyli; dívky měly samy dost starostí navazovaly vztahy, vdávaly se. Lucie zůstávala sama. Spolužačky ji posazovaly do první lavice, samy pak schované za jejími zády doufaly, že je učitelka nevyvolá.

Lucie závistivě sledovala krajkované šaty ve výlohách obchodů. Ty jí nikdy nebudou slušet. Nosila volné svetry a široké sukně, aby zakryla kila navíc. Studovala pilně, injekce zvládala jemně. Starší pacienti ji měli rádi.

Jednoho dne šla s děvčaty na bruslení. Kluci na jejich adresu pokřikovali: Hele, masna má novou posilu! Smáli se na její účet, až se jí chtělo plakat.

Maminka zkoušela Lucii seznámit se syny svých přítelkyň. Několikrát byla na rande. Jeden mladík ji po spatření ignoroval a demonstrativně se otočil zády. Jiný sotva stihl představit, už ji začal obtěžovat. Lucie ho odstrčila upadl do kaluže a ještě na ni křičel: Máš být ráda! Kdo by tě jiný chtěl? Otřesená Lucie už vícekrát na rande nešla a odmítala i další známosti. Bylo jí lépe samotné.

Na sociální síti nastavila profilovou fotografii Fiony ze Shreka. Když se jeden kluk ptal, jak vypadá ve skutečnosti, napsala mu, že právě tak jen není zelená. Myslel, že je to vtip: To tě už asi omrzeli neodbytní nápadníci? nabídl setkání. Lucie přestala odepisovat.

Jednou do Lucie v nemocniční chodbě vrazil asi šestiletý chlapec.

Kam letíš? Tady se musí být potichu, leží tu nemocní, řekla a chytila ho za ruku.

Chtěl jsem se sklouznout po linoleu, přiznal upřímně.

S kým jsi tady?

S tátou, za babičkou. Prosím vás, kde je tu záchod? zeptal se.

Pojď, zavedla ho na konec chodby. Zvládneš to sám?

Chlapec se na ni shovívavě podíval. Tomu malému muži se nedalo zazlívat. Dveře se potom ozvaly spláchnutím, chlapec vyšel ven.

Tak pojď, ukaž mi, kde leží tvoje babička, řekla Lucie.

Klouček se zadumaně rozhlédl a pak ukázal na čtvrtý pokoj.

Opravdu? Ty sis neprohlídl číslo pokoje? Nebo snad neumíš čísla? nevěřícně se ptala Lucie, protože to byla mužská pokoje.

Všechno umím! I písmena už znám. Tamhle jsou dveře, ukázal na pětku.

Ty si teda filuta, předstírala Lucie hněv.

Chlapec se tomu rozesmál: Jak se jmenuješ?

Jsem Ivo, odpověděl, když se otevřely dveře. Ve vchodu stál vysoký, pohledný muž.

Upřel ostřejší pohled na Iva: Proč ti to tak trvalo? Pak jeho pohled sklouzl po Lucii, rychle ztratil zájem a dál už Lucii nevěnoval pozornost: Zlobil?

Kolik už podobné lhostejnosti viděla.

Nezlobte se na něj, nezlobil, ozvala se Lucie tiše a odešla po chodbě dál.

Pojď, rozluč se s babičkou, už musíme, zaslechla ještě za sebou.

Další den byl Ivo s tátou znovu v nemocnici. Otec prošel kolem Lucie, aniž by jí věnoval pohled. Lucie mu vyplázla jazyk, což zahlédl Ivo, spiklenecky na ni mrkl a ukázal vztyčený palec. Lucie se pousmála a zamávala mu.

Odpoledne Lucie přišla do pátého pokoje.

Vypadáte dnes výborně, paní Anno Novotná. Byl za vámi vnuk? zeptala se.

Viděla jste ho? Úžasný kluk! Ještě bych tu chtěla být a vidět, jaký z něj bude člověk, povzdychla si Anna.

Umírat je ještě brzy. Budete chovat i pravnoučata, utěšovala ji Lucie.

Snad mi to bude dopřáno. Srdce mi kvůli němu krvácí. Je bez mámy, zasmutnila Anna.

Jeho maminka?

Ne, nezemřela. Prostě utekla a nechala syna u nás.

Takže Ivo není váš vlastní vnuk? podivila se Lucie.

Není, ale máme ho rádi jako vlastního. Můj syn si vzal krásnou ženu, až po svatbě přiznala, že už má syna. Rodina z toho byla na dně, manžel málem dostal infarkt. Teď jsem tu já. Před dvěma lety Ivova maminka dostala nabídku do zahraničí jako modelka a syn jí překážel. Nové ženy, které si náš syn hledá, jsou všechny stejně povrchní a krásné a Ivo je nepřijímá.

Celý den Lucie myslela na Annino vyprávění. Když jí přišla píchat injekci, našla ji uplakanou.

Nesmíte být smutná, paní Novotná, napomenula ji Lucie.

Já nejsem, podívejte Podala jí kresbu: chlapec drží za ruce maminku a tatínka.

Ivo hledá maminku, špitla Anna. Mám pocit, že tu nakreslil vás, Lucie.

To je jen obrázek. Myslím, že nakreslil svoji mámu, odmítla Lucie.

Na svou maminku si nepamatuje. A na obrázku je maminka větší než tatínek prostě vy, trvala na svém Anna.

Lucii napadlo, že i dítě ji nakreslilo velkou. Hezký chlap, jako je jeho tatínek, by mě nikdy nemohl chtít usadila se s neveselou myšlenkou.

Od té doby spolu Lucie s Annou při každém vpichu pár slov prohodily. Při další návštěvě přiběhl hned Ivo k Lucii.

Dobrý den. Máte jisté ruce? zeptal se.

To nevím, znejistěla Lucie.

Babička říká, že u vás je v bezpečí. Bude už brzy doma? A já mám za týden narozeniny, řekl bez dechu.

Vypadá to, že babička půjde brzy domů. Kolik ti vlastně bude?

Šest! řekl hrdě. A zvu vás na oslavu! pozval ji nečekaně.

To je milé, ale musí to dovolit tatínek, odvětila Lucie.

Já se zeptám! a byl pryč.

Zanedlouho za Lucií přišli u sesterny otec s Ivem.

Tati, slíbil jsi! tahal ho za ruku Ivo.

Já vím, pohlédl na Lucii. Srdečně vás zveme na oslavu Ivošových šestých narozenin, tady je adresa a číslo, v sobotu ve 13 hodin. Pokud nemáte jiné plány

Vaše kontakt mám stejně ve zdravotnické kartě, zarděla se Lucie. A plánů na víkend nemám.

To rád slyším. Ivoš vás bude čekat, a kdybyste nedorazila, byl by smutný, a s ním i moje máma. A to jste přece říkala, že má být v klidu, dodal Ivan.

Týden času, měla bych ještě trochu zhubnout, napadlo Lucii. Doma o tom pověděla mamince.

Určitě běž. Děti chápou víc než dospělí. Copak nikdy nevíš, jak to dopadne? Možná to s jeho otcem vyjde. Kluk hledá maminku, mírnila ji maminka.

Jeho otec si mě stejně nikdy nevšimne, povzdechla si Lucie.

Nepodceňuj se. Možná jsou pro něj důležitější city dítěte než vlastní touhy; už by dávno ženil hezkou modelku, kdyby mu šlo jen o vzhled, usmála se maminka.

V sobotu ráno si Lucie pečlivě učesala vlasy, vybrala šaty, lehce se nalíčila. Dlouze se dívala do zrcadla. Stejně jsem pořád stejná, utrousila.

Dárek měla už dávno koupený. Ivo mě čeká musím jít, povzdechla si a vyšla z bytu.

Jakmile zazvonila u dveří, v zámku to cvaklo. Srdce jí bušilo.

Lucie je tu! rozběhl se Ivo a objal ji.

Podala mu dárek, jeho oči zazářily.

V obýváku byl slavnostně prostřený stůl. U stolu seděli Ivan, vedle něj krásná blondýna, na druhé straně starší muž Dědeček, tipla si Lucie.

Blondýna typicky modelkovského vzezření si Lucii změřila s jasným neskrývaným údivem.

Seznamte se tohle je naše zachránkyně Lucie, představila Anna Novotná. Tohle je Boris, můj muž, jehož už znáte a tohle je Ivanova známá, Světlana, odpověděla neosobně.

Blondýna zatáhla své tenké obočí. Anna, když podávala Lucii salát, nešťastně zavadila rukávem do sklenky vína, ta spadla a víno vychrstlo přímo na Světlaniny kolena. Ta vyskočila, převrhla židli a vznikl rozruch.

Přes omluvy domácích Světlana uraženě odešla. Lucie se také chystala ke dveřím.

Nezlobte se, já začal Ivan.

Vždyť jste mě nepolil. Nemám proč se zlobit. Stejně už půjdu, odpověděla Lucie.

Maminka upekla svůj slavný koláč. Neodmítněte, a pak vás zavezu domů, přemlouval ji Ivan.

Cestou domů mlčeli.

Nemusel jste mě doprovázet, zvládla bych to sama, prolomila ticho Lucie.

Maminka by mi to neodpustila. Poslední dobou vás potkávám čím dál častěji; začínám si myslet, že by máma ráda, abychom se vzali, zamračil se Ivan.

Nemiluji vás. Vy mě taky ne. Není proč o svatbě uvažovat. Nebojte, vyhnu se vám, odpověděla Lucie, hlas se jí třásl.

Auto zastavilo u domu. Lucie chtěla otevřít dveře, ale byly zamčené.

Otevřete mi vykřikla napjatě.

Vtom se Ivan nahnul a políbil ji. Lucie ho odtlačila.

Opravdu? Už tě omrzely krásky a zkusíš mě jen tak z nudy? Měla bych být šťastná za tvou pozornost? Opravdu? rozhněvala se.

Netušila, jak krásná v té chvíli byla. V očích jí svítily emocemi.

Ivan se omluvil: Nevím, co mě to napadlo. Neměl jsem vás urazit. Zdálo se mi, že

Nikdy mě žádný muž nepolíbil pokud nepočítám ty, kteří mi chtěli udělat radost. Lidé o mně předem rozhodují, aniž by mě poznali, vyhřkla Lucie a vyběhla z auta.

Na konci srpna přišlo náhlé ochlazení, začaly větrné deště, listí padalo po stovkách. Když od Ivovych narozenin uplynuly tři týdny, Ivan se neozval.

Lucie přišla domů, shodila mokré boty.

Byl tu nějaký mladý pán, oznámila jí maminka v chodbě.

Jaký pán?

Elegantní, milý. Měla bys mu zavolat, vypadá ustaraně.

Lucie okamžitě vytočila číslo, odešla do kuchyně.

Byl jsem u vás. Ivo je nemocný. Nemohla byste k nám přijít? Má předepsané injekce

Za chvíli jsem tam! odpověděla Lucie a spěchala do lékárny pro injekce i dezinfekci.

Ivo se na Lucii usmál, potil se s horečkou. Lucie si myla ruce, připravila se, podala antibiotika a vitamíny.

Nebojíš se, máš přece jisté ruce, povzbuzovala ho, když z něho čišela úzkost.

Zavřel pevně oči, pak šťastně vydechl, že to jen maličko štíplo.

Ivan na ni zkoumavě hleděl, jak to nikdo nikdy neudělal. Lucie zrudla a srdce se jí rozbušilo.

Potom ji vezl domů.

Lucie, pojďme spolu do kavárny. Ještě jsme si pořádně nepromluvili.

Jdete kvůli synovi? Nedělejte to, nechci se klamat nadějí. Stejně byste mě nikdy nemiloval; jsem přece moc silná.

Jakápak tlustá? Jste vřelá, měkká, laskavá. Dětem se nedá namluvit nic, líbíte se Ivošovi i mně. Věřím, že spolu vytvoříme krásnou rodinu.

A kdyby se Ivova máma vrátila?

Nevrátí se. Poslala nám písemně, že se dítěte vzdává. Je v zahraničí, tam se znovu vdala a o syna nestojí. Teď je jeho rodina tady. Tak co, půjdete se mnou na rande?

Ano, řekla prostě Lucie.

Pro každého je někde na světě ten pravý člověk, s nímž je dobře i zle, ale bez něj ještě hůř. Na vzhledu nezáleží. Někdy polovina na polovinku nenarazí, nebo ji nepozná, protože nevidí srdcem. Ale právě láska je síla, která v ošklivém káčátku pomůže spatřit krásnou labuť, v baculaté dívce citlivou a milující duši jedinou na světě určenou právě pro něj.

Rate article
Add a comment