30. září
Když jsem dnes odcházela z nemocnice v Olomouci, srazila jsem se ve dveřích s nějakým mužem.
Promiňte, řekl, pozorně se na mě podíval. V ten samý okamžik se mu v očích objevil pohrdavý výraz. Otočil se ode mne, jako bych pro něj byla vzduch.
Už tolikrát jsem zažila podobné pohledy. Na vysoké, štíhlé dívky se muži dívají úplně jinak jejich oči jsou plné zájmu, až hltavé. U mě je to často jen lhostejnost nebo soucit. Je to nespravedlivé Ale co já s tím? Taková jsem se už narodila.
Když jsem byla malá, všichni obdivovali moje baculaté tvářičky a kulaťoučké nožky. Ve škole při tělocviku jsem vždycky stála jako první v řadě. Děti mi říkaly “tlustá”, “prasátko”, “dyně” a další přezdívky, na které bych nejradši zapomněla. Děti umí být kruté. Učitelé viděli, jak mě posmívají, ale nikdo mne nikdy neochránil.
Vyzkoušela jsem snad všechny diety světa, ale hlad mě vždycky porazil. Zhubnutá kila se rychle vrátila. Nemůžu říct, že bych byla ošklivá, ale moje postava mi brala odvahu.
Chtěla jsem být učitelkou, ale vzdala jsem se toho snu. Bála jsem se, že děti by mi stejně dávaly přezdívky za zády. Proto jsem šla na zdravotní školu. Když člověka bolí, nezajímá ho, jak zdravotnice vypadá hlavně, že umí pomoct.
Naše studijní skupina byla samé holky, každá řešila svoje kluky nebo už měla svatbu na obzoru. Já jsem zůstávala sama. Při přednáškách mě nutily sedávat dopředu schovávaly se za mou širokou postavu, aby si jich nevšimla učitelka.
Smutně jsem pozorovala nádherné šaty ve výlohách. Věděla jsem, že si je nikdy neoblékám. Oblékala jsem se do volných svetrů a dlouhých sukní, abych své tvary co nejvíc skryla. Zato jsem byla vždy pečlivá, injekci jsem uměla podat bezbolestně. Starší pacienti mě za to měli rádi.
Jednou jsem šla s holkami na kluziště. Pubertální kluci nahlas poznamenali: “Hele, podívej, už spěchá na jatka,” smáli se za mými zády. Málem jsem se rozbrečela.
Maminka mě zkoušela seznámit se syny svých kamarádek. Párkrát jsem byla na rande. Jeden z nich se při pohledu na mě prostě otočil a začal předstírat, že na nikoho nečeká. Druhý se mě ještě ani nestačil zeptat na jméno a už na mě sahal. Odstrčila jsem ho, spadl zády do kaluže, a začal na mě křičet, že bych měla být ráda, že se mě někdo vůbec dotkne. Slzy mě dusily. Od té doby už o rande ani neusiluji, radši budu sama.
Na profilu na sociálních sítích mám jako profilovku Fionu z “Shreka”. Když se mě jednou někdo zeptal, jak opravdu vypadám, napsala jsem mu, že vypadám přesně tak, jen nejsem zelená. Vzal to jako vtip. “Možná jen chceš odehnat nápadníky, nestačí ti jejich pozornost,” napsal mi a pozval mě ven. Okamžitě jsem přestala odepisovat.
Jednu směnu mě na chodbě srazil malý chlapeček, mohlo mu být tak šest let.
Kam běžíš? Tady jsou nemocní lidé, nemůžeš tady dělat hluk, řekla jsem mu, když jsem ho chytila za ruku.
Já jsem chtěl jezdit po linoleu, přiznal se upřímně.
S kým jsi tady?
S tátou, jdeme za babičkou. Kde je tady záchod? zeptal se mě.
Pojď, dovedu tě. Odvedla jsem ho na konec chodby. Zvládneš to sám?
Zakřenil se na mě nadřazeně. K tomu malému muži jsem necítila křivdu. Brzy jsem slyšela tekoucí vodu a kluk se vrátil.
Tak pojď, ukaž mi, kde máš babičku, pobídla jsem ho.
Zastavil se u jedné z pokojů, tvářil se vážně a položil prst na rty.
Tady to je, myslím, ukázal na dveře s číslem čtyři.
Myslíš? Ty jsi utekl a ani ses nepodíval na číslo? Nebo neznáš čísla? zapochybovala jsem, protože to byl mužský pokoj.
Znám všechno, nejsem malý. Umím i písmenka. Tam jsou ty správné dveře, ukázal na pětku.
Ty rošťáku, předstírala jsem přísnost.
Rozesmál se. Jak se jmenuješ?
Ivo, vyhrkl. To už se otevřely dveře páté pokoje a na prahu stál vysoký a pohledný muž. Přísně se na Iva zahleděl.
Co ti to tak trvalo, Ivo? Pak si mě všiml. Krátkým pohledem mě sjel a okamžitě ztratil zájem. Zlobí?
Nezlobí, nehubujte ho, oslovila jsem ho a pokračovala dál.
Za sebou jsem uslyšela: Pojď, rozluč se s babičkou, musíme jít.
Druhý den se Ivo s otcem znovu objevili. Muž prošel okolo mě, ani se na mě nepodíval. Udělala jsem na něj za jeho zády grimasu. Zrovna v tom se Ivo otočil a rozesmál se na celé kolo, ukázal na mě palec nahoru. Usmála jsem se na něj a mávla.
Po polední pauze jsem zašla do pátého pokoje.
Dnes vám to sluší, paní Anna Konečná. Byl za vámi vnouček? zeptala jsem se.
Znám ho, Ivo je úžasný, že? Chtěla bych vidět, jak vyroste, povzdechla si Anna.
Na umírání máte ještě moře času. Ještě budete chovat pravnoučata, snažila jsem se být pozitivní.
Snad máte pravdu. Ale nemám klid, když vidím, co vše na sebe Ivo nese. Bez mámy roste, povzdechla si znovu.
Jeho maminka
Ne, nezemřela, prostě od nás odešla. Můj syn si vzal krásnou dívku po svatbě se přiznala, že už má syna. Se životem začali lží. Můj muž málem dostal infarkt. Teď jsem v nemocnici já.
Před dvěma lety Ivova biologická matka přijala nabídku jít do ciziny, byla modelka. Syn jí překážel. Ženy, se kterými se dnes setkává můj syn, jsou podobné: krásné, sobecké. A Ivo je nepřijímá.
Celý den jsem na slova Anny myslela. Když jsem přišla večer k Anně píchnout injekci, měla v ruce nějaký papír.
Paní Konečná, nemáte se rozrušovat, pamatujete? připomněla jsem jí.
Já nejsem rozrušená, podívejte se, podala mi obrázek.
Nakreslený kluk držel za ruce mámu i tátu. Bylo jasné, že to je Ivo s rodiči.
Ivo si hledá maminku. Myslím, že tím kreslil vás, řekla Anna.
Ale kdepak, určitě nakreslil svou skutečnou maminku, nesouhlasila jsem.
Tu už si nepamatuje. Byla vychrtlá, tato je kulatější, větší než táta. To jste vy. Podívejte, Anna znovu popotáhla nosem.
Hned mi došlo, že na obrázku je maminka větší než tatínek. “I dítě si všimne, jak jsem mohutná. Krásný muž jako jeho táta by si mě nikdy nevšiml. Jsem naivní” pomyslela jsem si s trpkostí.
Od té doby jsme si s Annou pokaždé prohodily pár vět. Když další den přišel Ivo do nemocnice, běžel rovnou za mnou.
Dobrý den. Máte spolehlivé ruce? zeptal se mě.
Nevím, trochu jsem se zarazila.
Babička říká, že je u vás v bezpečí. Už ji brzy pustí, že? A za týden mám narozeniny! vybalil ze sebe vše najednou.
Myslím, že babičku opravdu brzy propustí. Kolik ti bude let?
Bude mi šest, řekl pyšně. Zvuk vás na svoje narozeniny.
Děkuji, ráda přijdu ale musím se nejdřív zeptat tvého táty, namítla jsem.
Tak já se hned zeptám! A už utíkal za tátou.
Pak mě odvolali. Ale další den na mě už čekali oba Ivan s Ivem.
Tati, slíbils to! zatahal Ivan svého tátu za rukáv, když jsem přišla.
Pamatuju si to, podíval se na mě. Rád bych vás pozval na narozeninovou oslavu mého syna, bude mu šest let. Tady máte adresu a číslo. V sobotu ve 13 hodin, pokud nemáte jiné plány, řekl.
Vaše údaje máme zapsané v dokumentaci, začervenala jsem se. Žádné plány nemám.
To rád slyším. Ivo se bude těšit a nesmíte ho zklamat, bál by se o vás i moje máma. To víte, srdíčko!
“Celý týden! Musím se ještě trochu pokusit zhubnout,” napadlo mě.
Večer jsem to všechno vyprávěla mámě.
Určitě běž. Děti často chápou víc než dospělí. Třeba si s jeho tátou padnete do oka. Nehleď jen na sebe. Ivo si hledá maminku, povzbudila mě máma.
Ale jeho táta si mě ani nevšimne, pravila jsem zoufale.
Nezlehčuj se! Myslím, že mu záleží nejen na sobě, ale i na dítěti. Jinak by měl dávno další modelku, usmála se máma.
V sobotu jsem si udělala vlny, oblékla jsem šaty, nabarvila řasy. Koukala jsem na sebe do zrcadla a nebyla spokojená. Jak chceš, ale štíhlejší už nebudeš.
Dárek jsem koupila hned, jak mě pozvali. “Ivo se bude těšit, musím jít” povzdechla jsem si.
Jen co jsem zazvonila, otevřely se dveře. Srdce mi tlouklo jako o závod.
Alena přišla! zakřičel Ivo a objal mě tak pevně, jak jen mohl.
Pohladila jsem ho po jeho krátce ostříhané hlavě a předala mu dárek. V očích se mu rozsvítily hvězdičky.
V obýváku byl už nazdobený stůl, seděli tam Ivan a vedle něj krásná blondýna. Naproti starší pán asi Ivův děda.
Blondýna mě přejela zkoumavým pohledem a pozvedla obočí.
Seznamte se, to je moje zachránkyně Alena. Toto je Boris Konečný, můj manžel, syna znáte. A toto známá Ivana, Světlana, představila blondýnu paní Anna bez pohledu na ni.
Blondýna zase nespokojeně stočila obočí. Paní Anna mi začala dávat salát. Nechtíc přitom shodila skleničku s vínem na kolena blondýny, která vyskočila. Zatímco za ní žuchla židle, nastal menší zmatek.
Blondýna se v rozčilení sbalila a odešla, nikdo ji nezdržoval. I já jsem už chtěla jít.
Neberte si to osobně, ale začal Ivan.
Vy jste mě nevylila, není proč se zlobit. Už také půjdu, řekla jsem.
Mamka upekla svůj slavný štrúdl. Nezlobte ji! Pak vás odvezu domů, přemlouval mě.
V autě jsme mlčeli.
Nemusela jste se nechat vozit. protrhla jsem ticho.
Mamka by mi to nikdy neodpustila, kdybych vás nepřivezl. Nějak se mi teď často objevujete v cestě. Vsadím se, že mamka plánuje vnoučata
Já vás nemiluju, ani vy mě ne. Nechci si vás vzít, řekla jsem rozechvěle. Nebojte se, příště už vám do cesty nevstoupím.
Zaparkoval před mým domem. Snažila jsem se otevřít zablokované dveře.
Otevřete, hned! vyprskla jsem.
Vtom se Ivan naklonil a políbil mě. Prudce jsem ho odstrčila.
Co to děláte? Už vás nudí štíhlé blondýny a zkoušíte změnu? Měla bych vám děkovat za váš zájem? oči se mi rozzlobeně rozzářily.
Netušila jsem, jak v té chvíli vypadám krásně. Ivan mě hladově pozoroval, úplně jinak než ostatní. Blondýny si byly moc jisté a byly chladné.
Odpusťte, nevím, co mě to popadlo. Nechtěl jsem vám ublížit. Jen jsem myslel, že vy
Ano! Mě v životě nikdo nepolíbil, krom těch, kteří to dělali z povinnosti. Na mě koukají jen se soucitem, odmítnou, aniž by se snažili poznat, vyhrkla jsem a vyskočila z auta.
Srpen rychle vychladl, přišly deště, vítr, listí opadávalo. Uběhly tři týdny od Ivových narozenin. Ivana jsem neviděla.
Po směně jsem přišla domů a sundala mokré boty.
Byl tu nějaký mladý muž, řekla máma ve dveřích.
Jaký?
Velmi sympatický, působil trochu nervózně. Prosil, abys mu zavolala.
Ihned jsem vytočila jeho číslo a šla do kuchyně.
To jsem byl já, Ivo je nemocný. Nemohla byste k nám přijít, má předepsané injekce
Přijdu hned! v předsíni jsem se převlékala.
Zastavila jsem se ještě v lékárně koupit všechny potřebné pomůcky.
Ivo se zaradoval, když mě viděl. Byl zpocený, bylo vidět, že mu horečka ustupuje. Umyla jsem si ruce, nachystala injekce antibiotika a vitamíny.
Víš přece, že mám spolehlivé ruce, neboj, řekla jsem mu.
Sevřel oči. Pak se rozesmál: To skoro nebolelo!
Ivan mě sledoval, pozorněji než kdokoli přede mnou. Zčervenala jsem, znejistila a cítila se krásnější než kdy jindy. Srdce mi bušilo štěstím.
Ivan mě zase vezl domů.
Aleno, pojďme si sednout do cukrárny. Ještě jsme si pořádně nepromluvili.
Chcete to kvůli synovi? Nedělejte to. Já bych si začala něco myslet a vy mě stejně nemůžete milovat. Nejsem na lásku stvořená. Jsem tlustá.
Vůbec nejsi tlustá. Jsi útulná a milá, děti nemýlí, nejdou oblbnout. Líbíš se Ivovi. A mě taky. Myslím, že spolu můžeme být šťastná rodina.
A co když se vrátí Ivova máma?
Nevrátí, poslala mi papíry na odmítnutí dítěte i rozvod. Vdala se v cizině, syn ji nezajímá. Je jen můj. Tak co, půjdete se mnou na rande?
Ano, odpověděla jsem prostě.
Na světě čeká na každého ten pravý, s kým je dobře nebo špatně, ale bez něj ještě hůř. Není důležité, jak vypadáme. Bohužel ne všichni se potkají, a když už, kolikrát se ani nepoznají. Protože nejsou schopni zahlédnout spřízněnou duši.
A co láska? Možná právě ona nám ukazuje labutí krásu i tam, kde ji nečekáme: v dívce, o které si všichni myslí, že je příliš. Ale ona je jediná právě pro toho, kdo ji uvidí srdcem.