Když Alena vycházela z nemocnice, potkala ve dveřích neznámého muže.

Dobré zprávy

Vycházel jsem z nemocnice, když jsem v dveřích narazil na muže.

Omlouvám se, řekl a chvíli se na mě zadíval.
V dalším okamžiku se jeho pohled změnil ve shovívavě pohrdavý, otočil se ke mně zády, a jako by mě v tu chvíli už zapomněl.
Těch pohledů jsem na sobě cítil dost. Na štíhlé, dlouhonohé dívky muži koukali úplně jinak. Jejich oči byly lačné, dychtivé, toužící, kdežto na mě hleděli prázdně, lhostejně. Z téhle nespravedlnosti mi bylo nesmírně líto. Mohu za to, že jsem se narodila taková?

Když jsem byla malá, každý obdivoval mé buclaté tvářičky, silnější nožky a kulatý zadeček. Ve škole na tělocviku jsem vždycky stála na začátku řady, kvůli postavě. Smáli se mi, nazývali mě tlustá, prase, Dýně nebo Peppa Pig. To jsem ještě zvládala, ale některé přezdívky jsem raději zapomněla. Děti zkrátka dokáží být kruté. Učitelé viděli, že mě spolužáci trápí, ale nic s tím nedělali.

Zkoušela jsem různé diety, ale hlad byl silnější a kila rychle naskakovala zpátky. Byla jsem docela hezká, ale moje postava vždy všechno pokazila.

Chtěla jsem být učitelkou, ale bála jsem se, že děti mě budou za zády pořád zesměšňovat. Po maturitě jsem nastoupila na zdravotnickou školu. Říkala jsem si, že když mají lidé bolest, nezáleží jim na tom, jak vypadá ta, co jim pomáhá.

V naší třídě nebyli žádní kluci a holky měly jiné starosti zamilovávaly se, vdávaly. Já jsem pořád zůstávala sama. Často mě poprosily, abych si sedla do první lavice samy se schovávaly za moje široká záda, aby je učitelka neviděla.

Smutně jsem koukala na krásné šaty ve výloze věděla jsem, že takové si nikdy neobleču. Nakupovala jsem si volné svetry a široké sukně, abych skryla postavu. Ale studovala jsem ráda a injekce jsem píchala šikovně, bez bolesti. Starší pacienti mě proto měli velice rádi.

Jednou jsme šly s holkami bruslit na Štvanici. Kluci po mně pokřikovali, že pospíchám do masokombinátu. Jejich smích za mými zády mě skoro rozplakal.

Maminka mě chtěla seznámit se syny svých kamarádek. Dvakrát jsem byla na schůzce. Jeden kluk, jakmile mě uviděl, okamžitě se otočil a dělal, že nikoho nečeká. Druhý, sotva si spolu sedl, začal být dotěrný. Odskočila jsem, spadl na záda do louže a ještě po mně zařval: Proč děláš drahoty? Komu asi budeš chybět? Slzy mě dusily. Od té doby jsem odmítala schůzky i seznámení. Lepší je žít sama.

Na sociální síť jsem si nastavila jako profilovou fotku Fionu ze Shreka. Když se mě nějaký kluk v komentářích zeptal, jak vypadám ve skutečnosti, napsala jsem, že právě tak, jen nejsem zelená. Bral to jako vtip. Určitě se tě snaží přehnaný zájem odradit, psal a zval mě na schůzku. Přestala jsem mu odepisovat.

Jednou na chodbě oddělení do mě narazil asi šestiletý chlapec.
Kam tak běžíš? Tady leží nemocní, neměl bys dělat hluk, chytla jsem ho za ruku.
Já chtěl klouzat po linoleu, přiznal upřímně.
S kým jsi přišel?
S tátou, za babičkou. A kde je tady záchod?
Pojď, ukážu ti. Zvládneš to sám?
Hodil po mně shovívavý pohled malého muže. Tomu jsem se nezlobila. Brzy zabouchala voda ve splachovači a chlapec se vrátil ke mně.
Tak pojď, ukaž mi, ve které pokoji leží tvoje babička.
Chlapec se zastavil u jedněch dveří, tvářil se vážně a přiložil prst ke koutku rtů.
Tady myslím.
Myslíš? Ty jsi vyběhl ven a nepodíval ses na číslo pokoje? Nebo neumíš číslice?
Ale umím všechno, nejsem mimino. Znám už i písmenka. Támhle je její dveře, ukázal na pětku.
Ty rošťáku, zahrála jsem na naštvanou.
Chlapec se rozesmál. Jak se jmenuješ?
Jakub, odpověděl rychle, právě když se otevřely dveře pátého pokoje a na prahu se objevil vysoký, pohledný muž.

Přísně se na Jakuba podíval. Jakube, co ti to tak trvalo? Pak si všiml mě. Jedním pohledem mě sjel a ztratil o mě zájem. Zlobil?
Kolik takových pohledů jsem znala.
Nezlobte ho, nezlobil, řekla jsem s výčitkou a odešla.
Pojď, rozluč se s babičkou, už musíme jít, zahal jsem za sebou.

Druhý den přišli Jakub s tátou znovu. Muž prošel kolem mě, ani na mě nezavřel. Vyplázla jsem mu jazyk za zády. Jakub se v tom otočil, rozesmál se a ukázal palec nahoru. Zamávala jsem mu.
Po poledním klidu jsem vešla do pátého pokoje.
Dneska vypadáte dobře, paní Anna Novotná. Byli za vámi vnuk?
Viděla jste ho? Je úžasný, viďte? Tak ráda bych žila dlouho a viděla, jak vyroste.
Umírat nesmíte. Budete ještě hlídat pravnoučata, řekla jsem s úsměvem.
To bych si přála, mám o něj strach. Roste bez mámy, povzdechla si Anna Novotná.
Jeho maminka?
Ne, nezemřela. Utekla, nechala nám ho tu. Můj syn si vzal krásku a až po svatbě přiznala, že má syna. Musela jsem se s tím smířit. Manžel z toho dostal skoro infarkt. A teď jsem nemocná já. Před dvěma lety dostala moje snacha nabídku do zahraničí byla modelka. Syn jí překážel. Ženy, se kterými se od té doby můj syn stýká, jsou stejně krásné, sobecké, Jakub je nepřijímá.
Celý den jsem přemýšlela nad příběhem paní Novotné. Když jsem další den přišla píchnout injekci, měla v očích slzy.

Paní Novotná, vždyť nesmíte být rozrušená, pamatujete? řekla jsem přísně.
To není kvůli zdraví. Podívejte, podala mi papírek s obrázkem.
Byl tam nakreslený chlapeček, který drží za ruce maminku a tatínka. Že to je Jakub s rodiči, bylo jasné.
Jakub hledá maminku. A mně připadá, že tu maminku nakreslil vás, řekla Anna Novotná.
Kdepak, to je jeho máma, odporovala jsem.
Ne, jeho maminku už si nepamatuje. Byla drobná, hubená. Tahle je větší, dokonce vyšší než tatínek. To jste vy, podívejte se, znovu vzlykla Anna Novotná.
Všimla jsem si hned, že maminku nakreslil větší než tátu. I dítě pozná, jaká jsem velká. Takový fešák, jako je Jakubův táta, by o mě stejně nikdy nestál, problesklo mi hlavou.

Od té doby jsme si s Annou Novotnou, kdykoliv jsem přišla píchnout injekci, občas popovídaly. Když Jakub zase přišel do nemocnice, seběhl rovnou ke mně.
Dobrý den. Máte spolehlivé ruce? zeptal se mě.
No, to nevím, odpověděla jsem zmateně.
Babička říkala, že je v dobrých rukou. Už ji brzy pustí, že jo? Mám totiž za týden narozeniny, vychrlil ze sebe.
Myslím, že babička půjde brzy domů. Kolikáté narozeniny máš?
Šesté, hrdě odpověděl. Zvu vás na oslavu.
Děkuji, moc ráda přijdu, ale musím se zeptat vašeho tatínka.
To já hned zařídím, rozběhl se do pokoje.
Pak jsem je už neviděla, ale druhý den čekali oba na chodbě.
Tati, slíbil jsi to, zatahal Jakub tatínka za ruku, když jsem šla kolem.
Pamatuju si, odpověděl muž. Zvu vás na Jakubovy narozeniny, bude mu šest. Tady máte adresu s číslem. V sobotu ve 13:00, pokud nemáte jiný program.
Váš kontakt máme v kartotéce, zrudla jsem. Na víkend nemám nic naplánovaného.
Ani jsem si neuvědomil. Jakub se těší a kdyby nepřišla, bude zklamaný, a spolu s ním i maminka. Musíte přijít, jinak to pro ni nebude dobré.

Celý týden jsem si říkala, že bych měla ještě něco zhubnout. Doma jsem o Jakubovi řekla mamince.
Určitě běž. Děti rozumí světu líp než spousta dospěláků. Co když ti to s jeho tátou vyjde? Kluk hledá mámu.
Jeho otec si mě ani nevšímá, řekla jsem zoufale.
Nesoudíš ho moc přísně? Možná už mu nejde jen o jeho vlastní pocity, ale i o štěstí dítěte. Jinak by dávno měl po boku jinou modelku.

V sobotu jsem si časně ráno umyla hlavu, vybrala šaty a jemně se nalíčila. Koukala jsem do zrcadla dost nespokojeně. Jakékoliv úpravy stejně nezmění, jak vypadám.
Dárek jsem měla nachystaný už týden. Jakub mě čeká, musím jít, povzdychla jsem si a odešla od zrcadla.

Když jsem zazvonila, zámek cvakl téměř hned. Srdce mi bušilo.
Alena je tady! vyběhl Jakub, objal mě, jak to šlo malýma rukama.
Pohladila jsem ho po hlavě a podala dárek.
V očích se mu zaleskly nadšené jiskry.
Prostřený stůl už čekal v obýváku. U něj seděl Ivan, vedle něj krásná blondýna. Na druhé straně stolu seděl starší muž deda, hádala jsem.
Blondýna s modelkovským vzhledem si mě sjela pohledem od hlavy k patě a pozvedla laškovně obočí.

Seznamte se, toto je moje zachránkyně, Alena. Tohle je Boris Ivanovič, můj manžel. Synka znáte. A tohle… je Ivanova známá, Světlana, bez pohledu na blondýnu představila paní Novotná.
Ta opět nesouhlasně zvedla obočí. Paní Novotná mi začala dlabat na talíř salát a v tu chvíli omylem zavadila rukávem o skleničku vína. Spadla na stůl a víno vyteklo blondýně na kolena. Ta vyskočila, židle za ní se zřítila. Nastal menší chaos.
Navzdory omluvám hostitelky se urazila a začala balit. Nikdo ji nezdržoval. I já se chtěla zvednout k odchodu.

Nezlobte se, ale…, spustil Ivan.
Vždyť jste mě nepolili. Nemám proč se zlobit. Ale já už taky půjdu, řekla jsem.
Maminka upekla svůj vyhlášený koláč, ochutnejte, pak vás zavezu domů.
Jeli jsme mlčky autem.
Nemusel jste mě doprovázet. Dojdu sama, přerušila jsem ticho.
Maminka by mi to neodpustila. Nějak se mi v poslední době často pletete do života. Vsadím se, že si přeje, abychom se vzali.

Já vás nemiluju, stejně jako vy mě. Nemám žádné plány vás si vzít, odpověděla jsem, hlas se mi třásl. Nebojte, pokusím se vám víc na oči nechodit.
Auto zastavilo u mého domu. Snažila jsem se otevřít zablokované dveře.
Otevřete okamžitě, řekla jsem nahlas.
Ivan se náhle obrátil a políbil mě. Prudce jsem ho odstrčila.
Co to děláte? Už vás nudí blondýnky? Přišlo vám vhod pro jednou zaexperimentovat s tlustou? Mám být vděčná za vaši pozornost. Opravdu mám?
Vůbec jsem netušila, jak dobře teď vypadám. Ivan mě najednou obdivně sledoval. Blondýny se vždy tvářily namyšleně a chladně.
Odpusťte, nevím, co mě to popadlo. Nechtěl jsem vám ublížit. Jen jsem si na chvilku myslel, že…
Ano, nikdy mě žádný muž opravdu nepolíbil. Většinou se stali urážlivě dotěrní, když mi chtěli poctít pozornost. Každý na mě hledí s lítostí, odmítá mě, aniž by mě poznal, vyhrkla jsem a odešla.

Na konci srpna přišlo prudké ochlazení, začaly deště s větrem. Listí rychle padalo. Uplynuly už tři týdny od Jakubových narozenin. Tři týdny jsem Ivana neviděla.
Po práci jsem si s chutí zout mokré boty.
Hledal tě nějaký muž, ozvala se z chodby mamka.
Jaký?
Elegán, sympatický, taky trošku ustaraný. Prosil, ať mu zavoláš.
Hned jsem vytáčela jeho číslo v kuchyni.
To já. Jakub onemocněl. Nemohla byste k nám zajít? Potřeboval by injekce…
Jsem na cestě!

Venku jsem si uvědomila, že nevím, jestli mají igelitky a jehly. Stavila jsem se v lékárně a vše koupila.
Jakub měl radost, když mě uviděl. Mokrý od potu, ale už bez teploty. Umyla jsem si ruce, připravila injekci. Předepsali mu antibiotika a vitamíny.

Pamatuješ, že mám spolehlivé ruce? Neboj se, povzbudila jsem ho.
Zavřel pevně oči. Pak se radostně usmál, prý to skoro nebolelo.

Ivan si mě pozorně prohlížel. Nikdo se na mě takhle nikdy nedíval. Zčervenala jsem, rozpačitě, a v tu chvíli jsem připadala sama sobě hezká. Srdce mi v hrudi poskočilo.

Pak mě zase vezl domů.
Aleno, pojďte někdy do kavárny. Nikdy jsme si nestihli pořádně promluvit.
Děláte to kvůli synovi? Neměla bych si zvykat. Vy byste mě nedokázal milovat. Jsem tlustá.
Ale kdepak. Jste hřejivá, laskavá, útulná. Děti se nemýlí, ty neobelžete. Líbíte se Jakubovi. A mně taky. Věřím, že spolu dokážeme vytvořit šťastnou rodinu.
A co když se vrátí Jakubova máma?
Ne. Poslala nám oficiální vzdání se syna a souhlas s rozvodem. Vzala si tam někoho jiného, o syna nestojí. Zůstává s námi. Tak co, půjdete na rande?
Ano, prostě jsem řekla.

Pro každého člověka existuje někdo, jeho druhá polovina, bez které je svět horší ať už vypadá jakkoliv. Ale ne vždycky se polovičky najdou. Anebo se minou, nevšimnou si navzájem své blízké duše.
A co láska? Možná zrovna ta dává vidět v ošklivém káčátku krásného labuťáka, v zaoblené dívce něžnou duši ochotnou milovat. Jedinou, která je stvořená právě pro něj.

Rate article
Add a comment