Kdy ses naposledy podívala do zrcadla? zeptal se manžel. Manželka zareagovala překvapivě.
Ondřej dopíjel ranní kávu a koutkem oka sledoval Simonu. Vlasy měla stažené gumičkou s obrázky nějakých pohádkových koček taková dětská, barevná věc.
Ale Jitka ze sousedního bytu byla vždycky zářivá, svěží, s tím zvláštním aroma drahého parfému, který zůstával ve výtahu ještě dlouho poté, co odešla.
Víš, položil Ondřej mobil na stůl, občas si říkám, že žijeme jako no, jako sousedi.
Simona se zastavila, hadr uvízl v její ruce.
Co tím myslíš?
Nic zvláštního. Jen kdy ses naposledy dívala do zrcadla?
Víc už nebylo třeba. Simona se na něj dlouze podívala. A Ondřej cítil, že něco se děje jinak, než čekal.
A kdy ses naposledy díval na mě ty? zeptala se Simona tiše.
Vzniklo trapné ticho.
Simčo, nedělej z toho drama. Jen říkám žena by měla vždycky vypadat skvěle. To je přece základ! Koukej na Jitku. Je stejně stará jako ty.
Hmm Jitka.
V jejím hlase bylo něco nového. Něco, co Ondřeje zneklidnilo. Jako by právě pochopila něco důležitého.
Ondro, řekla po chvilce, víš co? Odjedu na chvíli k mamce. Zamyslím se nad tvými slovy.
No proč ne. Zkusíme to chvíli každý sám. Hlavně si nemysli, že tě vyháním!
Simona zavěsila hadr na háček opatrně, pomalu.
Možná opravdu potřebuji podívat se do zrcadla.
A začala balit kufr.
Ondřej seděl v kuchyni a přemýšlel: No jo vlastně jsem to tak chtěl. Jenže místo radosti cítil zvláštní prázdno.
Tři dny žil Ondřej jako na dovolené. Ráno pomalá káva, večer si dělal, co chtěl. Nikdo neběžel zapnout seriály o lásce a zradě.
Svoboda, rozumíte? Dlouho očekávaná mužská svoboda.
Večer potkal Ondřej Jitku u vchodu do domu. Nesla tašky z Rohlíku, v podpatcích a šatech, které jí seděly přesně na tělo.
Ondřeji! usmála se. Jak se máš? Simona už dlouho nikde.
Je teď u mamky. Odpočívá. Zalhal pohotově.
Ach tak, chápu. Ženy občas potřebují pauzu. Od domácnosti, rutiny.
Mluvila, jakoby nikdy neřešila prach a špínu, jakoby večeře sama vyskakovala z lednice.
Jitko, co dát si někdy kávu? vyhrkl Ondřej. Po sousedsku.
Proč ne, pousmála se. Zítra večer?
Celou noc Ondřej plánoval. Košili, džíny nebo kalhoty? Parfém hlavně to nepřehnat.
Ráno zazvonil telefon.
Ondro? neznámý ženský hlas. Tady Marie Nováková, Simony matka.
Ondřejovi se stáhlo srdce.
Ano?
Simona vzkazuje: v sobotu si přijde pro věci, když nebudeš doma. Klíče nechá u domovníka.
Prosím, jak to myslíte pro věci?
Co sis myslel? hlas její matky zněl tvrdě. Moje dcera nebude věčně čekat, až se rozhodneš, jestli ji chceš nebo ne.
Ale já přece
Řekl jsi toho víc než dost. Sbohem, Ondřeji.
Zavěsila.
Ondřej seděl v kuchyni a zíral na mobil. Co se to děje? Nechtěl rozvod! Jen malou pauzu. Čas na promyšlenou.
A oni už rozhodli za něj!
Večer u kávy se s Jitkou byl podivný. Byla milá, zajímavě vyprávěla o práci v bance, smála se jeho vtípkům. Ale když se pokusil chytit ji za ruku, jemně se odtáhla.
Ondřeji, víte nemůžu. Jste přece ženatý.
Ale teď žijeme odděleně.
Teď. A co zítra? Jitka se na něj zadívala zblízka.
Ondřej ji doprovodil ke vchodu a vystoupal nahoru. Kvartýr ho přivítal tichem a vůní samotářského života.
Sobota. Ondřej schválně odešel z domu, nechtěl výjevy, vysvětlování, slzy. At si odnese věci klidně.
Ale kolem třetí už ho svírala zvědavost. Co si vezme? Vše? Jen to základní? A hlavně jak vlastně teď vypadá?
Ve čtyři to nevydržel a vrátil se domů.
Před domem stálo auto s pražskou SPZ. Za volantem neznámý čtyřicátník v kvalitní bundě, solidní sympaťák. Právě nakládal někomu krabice.
Sedl si na lavičku a čekal.
Za deset minut vyšla z vchodu žena v modrých šatech. Tmavé vlasy měla stažené elegantní sponkou, lehké líčení zdůrazňovalo oči.
Ondřej se díval a nevěřil. Byla to Simona. Jeho Simona. Jenže jiná.
Nesla poslední tašku, a muž jí pohotově pomohl, opatrně ji usadil do auta. Jako by byla z porcelánu.
Ondřej nevydržel. Zvedl se a šel k autu.
Simčo!
Otočila se. Její tvář byla klidná, krásná. Bez té věčné únavy, na kterou si Ondřej zvykl.
Ahoj, Ondro.
To jako ty?
Řidič se napjal, ale Simona pohladila jeho ruku v klidu.
Já, řekla prostě. Jen jsi mě už dlouho neviděl.
Simčo, počkej. Můžeme si promluvit.
O čem? nebyla v jejím hlase zloba, jen překvapení. Říkal jsi přece, že žena má vypadat úžasně. Tak jsem to vzala vážně.
Ale nešlo mi o tohle!
A o co? Simona naklonila hlavu. Abych byla krásná, ale jen pro tebe? Zajímavá, ale jen doma? Abych se měla ráda, ale ne natolik, abych opustila muže, který mě nevidí?
Stál a poslouchal, v něm se něco obracelo s každým jejím slovem.
Víš, řekla něžně, opravdu jsem se přestala starat sama o sebe. Ne kvůli lenosti. Jen jsem se naučila být neviditelná. Ve svém domě, ve svém životě.
Simčo, nechtěl jsem
Chtěl jsi. Neviditelnou manželku, která vše zvládne, ale neruší tě. A když se omrzí vyměníš ji za jinačí, zářivější.
Muž v autě jí něco pošeptal, Simona přikývla.
Musím jet, řekla Ondřejovi. Vladimír čeká.
Vladimír? měl sucho v ústech. Kdo to je?
Muž, který mě vidí, odpověděla Simona. Potkali jsme se ve fitku. U mamky otevřeli fitness. Představ si ve dvaačtyřiceti jsem poprvé šla sportovat.
Simčo, ne Zkusme to ještě! Už vím, byl jsem vůl.
Ondro, podívala se na něj důkladně, pamatuješ, kdy jsi mi naposled řekl, že jsem pěkná?
Ondřej nevěděl.
A kdy ses mě naposled zeptal, jak se mám?
Ondřej pochopil, že prohrál. Ne s Vladimírem, ani s osudem. Prohrál sám se sebou.
Vladimír nastartoval auto.
Ondro, nezlobím se. Opravdu. Pomohl jsi mi vidět jednu zásadní věc: když se vidím sama, uvidí mě i ostatní.
Auto se rozjelo.
Ondřej stál u vchodu a díval se, jak jeho život mizí v dálce. Ne odjížděla žena odjížděla jeho minulost. Patnáct let, co považoval za rutinu, najednou bylo jasné, že to bylo štěstí.
Jen o tom nevěděl.
O půl roku později Ondřej v nákupním centru potkal Simonu náhodou.
Vybírala zrnkovou kávu, četla pozorně etikety. Vedle ní stála mladá dívka, asi dvacet let.
Vezmi tuhle, říkala Simona. Táta tvrdí, že arabica je lepší než robusta.
Simono? Ondřej přistoupil.
Simona se otočila, usmála se bez jakékoliv napjatosti.
Ahoj, Ondro. Seznam se tohle je Zuzana, Vladimírova dcera. Zuzano, to je Ondřej, můj bývalý manžel.
Zuzana slušně kývla hlavou, krásná holka, zřejmě studentka. Dívala se na Ondřeje s upřímnou zvědavostí, ale bez odporu.
Jak se máš? zeptal se.
Dobře. A ty?
Jde to.
Trapná pauza. Co se vlastně říká bývalé ženě, která je najednou úplně jiná?
Stáli u regálů s kávou. Ondřej hleděl na Simonu. Opálená, v letní halence, s novým sestřihem. Šťastná. To je ono šťastná.
A ty? zeptala se. A osobní život?
Nic zvláštního, vzdychl.
Simona se na něj zadívala.
Víš, Ondro. Hledáš ženu krásnou jako Jitka, ale poslušnou jako jsem bývala já. Chytrou, ale ne natolik, aby poznala, jak se díváš po jiných.
Zuzana vdechla, překvapená upřímností.
Taková žena neexistuje, řekla Simona klidně.
Simono, půjdeme? vmísila se Zuzana. Táta už čeká v autě.
Jasně. Simona vzala balíček kávy. Měj se, Ondro.
Odešly a Ondřej zůstal stát mezi regály. Uvědomil si, že Simona má pravdu. Hledal neexistující ženu.
Večer v kuchyni si Ondřej nalil čaj. Myslel na Simonu, na to, jak se změnila. Možná někdy člověk musí něco ztratit, aby poznal hodnotu toho, co měl.
Možná štěstí není v hledání pohodlné ženy, ale v tom, naučit se opravdu vidět ženu vedle sebe.