Kdo ví, kam nás proud života zavane
Poslední měsíc byl Luboš jak vyměněný, chodil zahleděný do sebe a se svou ženou Boženou moc nemluvil. Božena si ho chvílemi starostlivě prohlížela a říkala si:
Něco s ním určitě je, asi marodí, vždyť mu bude za chvíli pětačtyřicet a chystáme oslavu v kavárně. Měla bych ho prostě vzít za ruku a donutit ho jít k doktorovi. Znám tam primáře, domluvím mu odběry, ať mu zjistí, co mu je…
Božena si lámala hlavu a svěřila se své kamarádce Zdeně. Ta se na ni najednou podívala a řekla:
Víš, když se Mirek zamiloval a zapletl se s jinou ženskou, taky byl pořád zasněný.
Ale prosím tě, Zdeno! Jak můžeš srovnávat svého Mirka s mým Lubošem? mávla rukou Božena.
A čím je tvůj Luboš lepší než můj Mirek?
Právě že ničím. Tvůj Mirek je hezounek, ženský po něm šílí, dělá fóry, ne? A ten můj Luboš jen koktá a já jsem mu vlastně musela navrhnout manželství sama. A kdybych se tenkrát já k němu nenastěhovala, dodnes by byl svobodný.
Zdena loni chytila Mirka s jinou ženskou. Božena ji tehdy utěšovala:
Tak ho prostě nech, starej se o sebe, přestaň brečet a vyžeň ho.
Jenže Zdena se do toho pustila po svém. Vyhodila Mirka z bytu, začala chodit večer do barů, flirtovala s kde kým, ostříhala se na krátko a každému tvrdila: “Zmněnila jsem styl.” Božena ji sledovala s hrůzou. Tak nějak si péče o sebe nepředstavovala. Radši by byla, kdyby si Zdena našla nějaký kurzy, začala třeba tancovat, učila se novým věcem nebo začala sportovat.
Nakonec Zdena Mirka přijala zpět. Božena to nepochopila:
Já bych Luboše nikdy neodpustila, říkala si.
S Lubošem byli svoji už dlouhých šestadvacet let. Prožili spolu leccos, vychovali dva syny a už by měli pomalu vyhlížet klidné stáří. Ale ještě nejsou staří! Už za chvíli bude Luboš slavit narozeniny, Božena už mluvila s příbuznými, plán se rýsoval, manželovi to chtěla říct později.
Brali se před koncem vysoké. Seznámili se tehdy na turistickém výletě, ačkoli studovali různé fakulty, bydleli ve stejném městě v Olomouci. Na čtvrtém ročníku si dali společný výlet. U ohně si Božena všimla toho tichého Luboše, zpočátku byla nervózní, ale pak se nějak sblížili, až mu nakonec začala schovávat košile, když se někde zadřel o větev.
Luboš jí na oplátku tahal těžký batoh. Sblížilo je to, začali spolu chodit a z kamarádství přerostlo něco víc. Božena to vzala do svých rukou první mu řekla, že se zamilovala. On na to jen tiše odpověděl:
Božko, asi jsem se do tebe taky zamiloval.
Tak to musíme být spolu, sbalím si věci k tobě a podáme žádost na matriku.
A tak si k němu přestěhovala věci, do bytu, kde Luboš bydlel s babičkou Růženou. Nejradší byla Lubošova táta, protože babička byla jeho matka. Lubošova máma s ní nikdy nevycházela a starat se o ni nechtěla, tak se Luboš jako vnouček nastěhoval k babičce, když začala marodit. Teď se o ni starala Božena.
Luboško, moc se mi ta tvoje Boženka líbí, je pracovitá, šikovná, všechno jí od ruky jde, přesně taková žena ti chyběla. Vezmete-li se, přepíšu na vás byt. Hlavně si ji važ, říkávala babička Růžena.
Po svatbě brzy babička zemřela. Synky měli rychle po sobě dnes už jednomu třiadvacet, druhému jednadvacet. Žili v klidu, dovolená každý rok a kluci pořád s nimi. Jen poslední dobou, Luboš byl jako vyměněný. Nedávno jí povídal:
Člověče, celý život mi přijde, že jsme nic pořádného nezažili, Božko, a Božena se rozčílila.
Co plácáš, Luboši? Vždyť jsme pořád někde byli, na Lipně, na horách, do Krkonoš jsme jezdili, do Chorvatska letěli i do Tater už několikrát. Děti jsme vychovali, zanedlouho budou možná i vnoučata.
Ale já to nemyslel tak, mávl rukou Luboš a zase se odmlčel, díval se na ni nějak zvláštně, ale ona tomu nevěnovala pozornost. Byla ponořená do příprav.
Luboši, co myslíš, zavoláme na oslavu tvých narozenin Jirku s Maruškou? Jsou to přece naši staří známí, i když už jsou ze Zlína.
Na jakou oslavu? divil se Luboš.
Přece na tu, co ti chystám, na těch pětačtyřicet! Oslavíme to v kavárně.
Jo ták… Já ani netušil, že už je všechno rozhodnuté, zas se na ni podíval takovým zvláštním pohledem.
A tak Božena sedí už třetí hodinu sama v obýváku, kouká do podlahy, slzy nemá, jen je v šoku.
Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového mě může potkat, opakuje dokola v duchu.
Ten den přišel Luboš nečekaně brzy z práce. Poslední rok a půl byl vždy do pozdního večera v práci, tak ji popravdě překvapil.
Čau, zahlásil Luboš a sedl si do kuchyně, ani si nesundal koženou bundu.
Nazdar, Luboši. Sundej si bundu, umyj si ruce, dáme večeři, povídá mu jako obvykle.
Ale Luboš mlčel, hlavu sklopenou.
Boženo, odcházím od tebe, promiň, řekl tiše.
Jak jako odcházíš? Kam jako? No tak se už svlíkni… Nebo ti něco je? Já už to tušila, tak nic, půjdeme k doktorovi…
Luboš vzhlédl a podíval se jí přímo do očí.
Jsem úplně zdravej, to není o doktorovi. Víš, zamiloval jsem se. Už druhý rok se scházím s kolegyní z práce.
Takže sis našel mladou kočku, vypálila Božena naštvaně.
Není mladší, ale je… je prostě jiná. Není to krasavice, ale skutečná ženská.
A já jsem kdo, Luboši? ptala se zaskočeně.
Ty? máchl rukou ty jsi… moje paní, a já tvůj pes na vodítku. Nejsem schopný udělat krok sám za sebe. Řídíš mě, jak se ti chce, nikdy se mě neptáš, co já bych si přál. Všechno rozhoduješ sama co budu nosit, kam pojedeme, co budeme jíst a pít, jak oslavíme narozeniny. Dokonce mi zakazuješ chodit na fotbal, protože podle tebe tam nic není. Ale já fotbal miluju.
Luboši, vždyť chci pro tebe to nejlepší, dělám to kvůli nám, začala se hájit. On ji ale přerušil.
Všechny peníze ti dávám, všechno řídíš ty. Na cigarety a kafe mi dávkuješ dvě stovky týdně. Nikdy nemůžu zajít s kolegy na pivo, protože nemám v peněžence ani korunu říkal potichu, klidně, svým způsobem.
Božena si před něj dřepla, zírala mu do očí.
Hele, Luboši, vždyť to takhle máme od začátku. Pokud ti to tak vadí, dostaneš peníze na svoje pátky v hospodě, půjdu s tebou na fotbal, sami si vybereš věci v obchoďáku a koupíme je.
Ale Luboš se zase podíval tím zvláštním pohledem.
Boženo, ty jsi to pořád nepochopila, hlas zvedl a to Boženu vyděsilo. Chci žít a dýchat, mít svůj klid, rozhodovat si sám o sobě. Chtěl bych jíst, co mě baví, ne podle tebe. Nikdy nemám prostor, kde bych byl chvíli sám a mohl přemýšlet. Pořád mi podsouváš svý myšlenky. Až se člověku chce vzbouřit a tohle je konec, Božko. Připadal jsem si jak nesvéprávnej, ty jsi opatrovnice, rozhoduješ úplně o všem.
ona dovolí, abych se o ni staral
Proboha, Luboši, ona tě takhle neřídí? zeptala se Božena zoufale.
Ne, je to úplně jinak. Je skutečná žena, Božena viděla, jak Lubošovi oči ožily, když o ní mluvil dovolí mi se o ni starat, cítím se zase jako chlap. Chápeš to?
Božena nikdy předtím Luboše takového nezažila. Jako by ožil. Došlo jí, že se opravdu zamiloval. Jako kdysi, na mládí.
Ale to přece nejde, myslela jsem si vždyť v našem věku, je to trapné, co si to dovoluje? Proboha… nahlas jen řekla: Luboši, kvůli nějaké avantýře bys chtěl rozbít rodinu? A co na to řeknou lidi? Vždyť jsme přece ideální rodina!
Jaký lidi, Božko? Kde vidíš ideál?
A tu jí došlo, že se Luboš opravdu vzbouřil, provedl otočku jako nikdy. Donutil ji akorát poprvé v životě brečet.
Božko, ty brečíš? podivil se.
Objala Luboše. Ale on byl neústupný. Svlékl její ruce ze sebe, odešel do ložnice, sbalil pár věcí a se starým kufrem vyšel z bytu. Božena zůstala sama v tichu.
Myslela jsem si, že mě čeká klidné stáří po boku manžela a najednou jsem na všechno sama. To jsem nečekala co teď dál? Snad si někdy zvyknu na samotu, možná se ještě náš proud života stočí jinam
Zavolala Zdeně, ta přišla prakticky okamžitě a utěšovala ji:
Božko, neklesej na duchu. Copak jsme už tak staré? Pamatuješ, jak jsi říkala o kurzech a nových věcech? Mně se to stejně nehodilo. Mirkovi jsem odpustila, byla to jen bokovka stejně mě miluje, kde by mě takovou zase našel A třeba se i Luboš vrátí, i když v duchu Zdena moc nevěřila, Luboš je prostě jiný, má zásady.
Ne, Zdeni, Luboš je pryč a ten už se nevrátí… To, co mi řekl, neodpářeš. Luboše musíš znát.
Jakmile se Zdena rozloučila, Božena ještě dlouho jen tak seděla a zírala do prázdna. Najednou nevěděla, co si počít o koho se teď starat, komu udílet rozumy? Bude se muset sžít s tím, že je najednou sama. Kdo ví, kam proud života zavede i její loďku Třeba ještě někdy zakotví u druhého břehu.