Kdo ví, kam se řeka osudu obrátí
Poslední měsíc byl Jaroslav stále zamyšlený a s manželkou Libuší mluvil jen málo. Libuše na něj občas pohlédla a říkala si:
Něco s ním není v pořádku, určitě onemocněl, za chvíli mu bude čtyřicet pět let a chystáme se slavit jubileum v kavárně. Asi ho budu muset vzít za ruku a dotáhnout k doktorovi, mám tam známého lékaře. Měl by si nechat udělat nějaké testy, no a vůbec…
Libuše se svěřovala své nejlepší kamarádce Veronice se svými domněnkami a starostmi, když najednou Veronika vyhrkla:
Víš, když byl můj Vít zamilovaný do jiné, také chodil jak tělo bez duše. Podezřele potichu, pořád někde pryč hlavu…
Ale prosím tě, Verčo, nesrovnávej svého Víta s mým Jardou, mávla rukou Libuše.
A čím je tvůj Jarda lepší než můj Vít?
V tom je právě ten vtip není lepší. Tvůj Vítek je fešák, zábavný, všude je ho plno, ženské na něj letí, ne? A můj Jarda? Ten sotva dá dohromady dvě věty, to já jsem si ho spíš vzala sama! A kdybych se k němu nepřistěhovala, tak by snad ani nevěděl, co je to manželství.
Loni přistihla Veronika svého Víta s jinou. Libuše ji tenkrát utěšovala:
Vykašli se na něj, věnuj se sobě, přestaň brečet a pošli ho k vodě.
Veronika to o to více roztočila. Vyhodila Víta z bytu, sama začala chodit po barech a kavárnách, flirtovala na všechny strany, ostříhala se na krátko a všem tvrdila: měním styl. Libuše na ni hleděla s úžasem. Takhle jí to nepředstavovala myslela, že by mohla spíš chodit na kurzy tance, začít sportovat nebo se vzdělávat, něco pro sebe udělat.
Vítězslava však odpustila. Libuše to nemohla pochopit.
Já bych svého Jardu v životě neodpustila, přemítala v duchu.
S Jaroslavem byli spolu už pěknou řádku let zanedlouho oslaví dvacet šest let od svatby. Prožili si toho spolu dost, vychovali dva syny, už brzy by mohli čekat vnoučata a klidný důchod. Ještě ale nejsou starci, teď je nejvyšší čas oslavit Jardovo jubileum už to probrala s příbuznými, a Jardovi to oznámí později.
Vzali se s Jardou před koncem vysoké školy. Poznali se na turistickém výletě. Studovali každý jinou fakultu, ale bydleli ve stejném městě. Ve čtvrťáku jeli společně se studenty na Sázavu. Seděli večer u táboráku, Libuše si všimla nenápadného Jaroslava dřív než ostatní, ale zpočátku byla stydlivá. Nějak přirozeně se sblížili, Libuše mu dokonce zašívala košili, když se o nějaký větev zachytil.
Jaroslav jí na oplátku nosil těžký batoh a jejich kamarádství se bez povšimnutí proměnilo v lásku. Libuše vše brala do svých rukou. První vyznala lásku ona. A po nějakém čase i Jarda nesměle řekl:
Libi, asi jsem se taky zamiloval…
Tak teď nemá smysl otálet, vezmu si věci a přestěhuju se k tobě, zažádáme o svatbu, souhlasil.
A skutečně přestěhovala se za ním na byt. Jaroslav tam žil se svou babičkou Annou. Z radosti měl největší radost Jardův táta, protože Anna byla jeho matka. Jardova máma se se svou tchyní nebavila už léta. Nechtěla se o ni starat, a tak se kluk Jaroslav přestěhoval k babičce, která byla nemocná. Později převzala starost o babičku Anna Libuše.
Jaroušku, říkávala babička Anna, ta tvoje Libuška je šikovná hospodyňka, všechno má v malíku, takovou ženu potřebuješ. Kdyby jste se vzali, byt vám přepíšu. Opatruj si Lídu!
Brzy nato se vzali, babička záhy zemřela, a brzy za sebou se narodili synové. Dnes už je staršímu třiadvacet, mladšímu jednadvacet. Život Libuše a Jaroslava plynul poklidně, jezdili na dovolené i s dětmi do Krkonoš, na Šumavu, k moři do Chorvatska, dokonce byli i v Řecku. Ale poslední dobou se Jarda choval divně. Nedávno prohlásil:
Dá se říct, že život utekl, aniž bychom něco pořádného zažili, Libu…
Libuše se rozčílila:
Cože, Jardo? Jak to myslíš? Vždyť jsme pořád někde byli, nikde jsme nehnili. Byli jsme v Tatrách, v Aquaparku, v Praze na Staromáku, dokonce v zahraničí. Děti jsou dospělé, vnoučata budou co nevidět.
O to nejde, mávl rukou a zmlkl, načež se na ni zadíval podivným pohledem, kterému nevěnovala pozornost.
Libuše žila svým světem.
Jardo, co kdybychom na tvou oslavu pozvali Maxe s Ninou? Přeci jen jsou to naši kamarádi, i když bydlí v Brně.
Jakou oslavu? divil se Jarda.
No tvoje pět a čtyřicátiny, budeme slavit v kavárně.
Opravdu? Já o ničem nevím. To jsi rozhodla ty, opět se na ni podíval zvláštním pohledem.
A tak Libuše seděla už třetí hodinu sama na pohovce, bez slz, jen s prázdnem v srdci.
Nikdy bych nevěřila, že mě tohle potká, svírala ji úzkost.
Jarda ten den přišel z práce brzy, což ji šokovalo. Poslední rok a půl přicházel domů vždy až večer, už si na to zvykla.
Ahoj, pozdravil a usadil se do kuchyně, ani si nesundal koženou bundu.
Ahoj, Jardo, sundej si bundu, umyj si ruce, půjdeme večeřet, zvala ho žena svým obvyklým hlasem.
Jaroslav seděl mlčky s hlavou sklopenou.
Libi, já odcházím, zašeptal tiše.
Jak to myslíš? Kam bys chodil? Sundej si bundu, ty jsi nemocný, nebo co? Už nějakou dobu to vypadalo… Ale to se spraví, zajedem k lékaři…
Jarda zvedl hlavu a zadíval se jí přímo do očí.
Jsem v pořádku, s lékařem to nesouvisí… Víš, já se zamiloval, už druhý rok mám vztah se svou kolegyní z práce.
Našel sis mladší, co? vyhrkla Libuše.
Není mladší. Je to prostě žena… opravdová žena…
A já jsem kdo, Jardo? ptala se v šoku.
Ty? potřásl hlavou, jako by odháněl nepříjemné myšlenky. Ty jsi… moje paní domácí, já jsem ti jen na řetízku. Nemůžu udělat ani krok bez tebe. Řídíš mě, jak se ti zachce, aniž by ses mě ptala na názor. Všechno v našem životě máš na povel ty. Rozhoduješ za mě, co budu nosit, kam pojedeme na dovolenou, co jíst, jak slavit narozeniny… Dokonce mi ani nedovolíš jít na fotbal, protože prý je to ztráta času. Ale já mám fotbal rád!
Ale Jardo, vždyť chci pro nás to nejlepší, vždycky jsem se snažila, začala Libuše. Ale Jarda ji přerušil:
Všechny vydělané peníze ti dávám, všechno spravuješ ty. Dáváš mi peníze na cigarety, na kávu. Nikdy tě nenapadlo, jak to může být pro chlapa ponižující? Nemůžu po práci zajít s kolegy na pivo, na kafé, protože v kapse nemám ani korunu, říkal klidně a vážně.
Libuše před ním poklekla a zadívala se do jeho očí.
Ale Jardo, vždyť jsme to tak měli vždycky, proč ti to najednou vadí? Dobře, jestli chceš, dám ti peníze na pátky s kamarády, budeme spolu chodit na fotbal. Koupíš si, co budeš chtít.
Jarda znovu vypadal jinak smutněji než dřív.
Libi, nic jsi nepochopila, zvýšil hlas, Libuši to překvapilo. Já chci žít a dýchat, rozhodovat o sobě, jíst, co mi chutná… Nikdy nemám chvíli pro sebe, nesmím nikam sám. Nemám prostě své vlastní místo, kam bych si mohl zajít ulevit hlavu. Ty mi neustále vnucuješ svá přání, a já jim neumím odporovat. Ale jednou to musí skončit. Libi, cítím se vedle tebe jako nesvéprávný, ty jsi můj opatrovník…
a ona dovoluje, abych se o ni staral
Proboha, Jardo, a ona je jiná? hlesla Libuše.
Je, Libi. Je to opravdová žena, v tu chvíli mu v očích zvláštně jiskřilo, ona mi dovoluje se o ni starat, dovolí mi být mužem, rozumíš tomu?
Takového Jarda ještě nikdy nebyl. Najednou ožil, vzpřímil se Libuše poznala, že je skutečně zamilovaný. Jako kdysi za mlada.
Ale to přece není správné, myslela si. V našem věku? Kam jsme to došli? a nahlas dodala: Jardo, kvůli chvilkovému poblouznění rozbíjíš rodinu. Co si o nás lidi pomyslí? Prober se. Všichni si myslí, jak nám to báječně klape.
Jaké lidi, Libi? Jaká báječná rodina?
Libuše pochopila, že Jarda udělal převrat. Vzbouřil se. Nic proti tomu nezmůže. Rozplakala se, sama tomu nerozuměla.
Libu, ty pláčeš? divil se.
Objala ho. Ale Jarda ji jemně odstrčil, sebral pár věcí a odešel z bytu. Libuše zůstala sama v tichu.
Kdo by si kdy pomyslel, že se z vyrovnané, vdané ženy stanu samotnou… a co mě ještě čeká v budoucnu? Osamělost na stará kolena…
Libuše zavolala Veronice, která okamžitě přišla a utěšovala ji:
Libi, ještě máš před sebou kus života. No tak! Vzpomeň, jak jsi mě přesvědčovala, ať se věnuji sama sobě, že si mám najít nějaký kurz… Kdybych tě aspoň poslechla! Vítkovi to chvíli trvalo, nakonec mě taky poprosil o odpuštění a zůstal se mnou, byla to jen chvilková záležitost. Možná i ten tvůj Jarda se vrátí, i když sama tomu moc nevěřila, protože Jarda je jiný než Vít.
Ne, Veru, můj Jarda je opravdu pryč. Řekl mi toho moc a já vím, že už se nevrátí. Znám ho.
Po odchodu kamarádky Libuše dlouze seděla a zírala do prázdna. Nevím, co teď dělám, o koho se starat, komu poroučet. Bude si muset zvykat na samotu. Nebo se v jejím životě ještě něco změní. Kdo ví, jakým směrem se jednou řeka osudu vydá třeba ji zase zavane ke druhému břehu.
Život nás často překvapí. Nelze druhé ovládat a zaměstnávat jen vlastními představami, protože každý si zaslouží volnost a prostor někdy je potřeba dát druhým dýchat, aby se mohli rozhodnout sami za sebe. Jen tak může proudit řeka osudu svobodně dál.