Kdo ví, kam se stočí řeka osudu
Celý minulý měsíc byl Jaroslav zamyšlený a sotva s Bohumilou promluvil. Manželka na něj hleděla a přemýšlela:
Že by marodil? Už mu bude pětačtyřicet, zrovna chystáme oslavu do kavárny. Budu ho muset chytit za ruku a vzít k doktorovi. Znám tam jednoho primáře. Nechám mu udělat testy, zkontrolujeme, co je třeba…
Bohumila probírala tyhle starosti s nejlepší kamarádkou Zdeňkou. Ta jí najednou povídá:
Můj Mirek byl taky takový, když si něco začal s jinou. Pořád jak tělo bez duše.
Zdeňko, copak můžeš srovnávat svého Míru s mým Jaroslavem? mávla rukou Bohumila.
Proč by ne? Vždyť oba jsou chlapi.
Ale Jaroslav je úplně jiný. Mirek je fešák, vtipálek, ženský se po něm můžou zbláznit. Já se musela Jaroslavovi sama nabídnout, jinak by byl dodnes svobodný!
Minulý rok Zdeňka přistihla Mirka s nějakou cizí paní. Bohumila ji utěšovala:
Tak na něj zapomeň a starej se o sebe! Přihlas se na nějaké kurzy, třeba tanec, sportuj, rozvíjej se, místo abys brečela.
Jenže Zdeňka začala chodit po hospodách, koketovala s každým, nechala se ostříhat nakrátko, a všem tvrdila, že změnila styl. Bohumila v tom viděla bláznovství tohle jí tedy neradila. Měla na mysli sebezdokonalování.
Nakonec ale Zdeňka Mirka odpustila, tomu Bohumila nerozuměla:
To já bych svému Jaroslavovi nikdy neodpustila.
S Jaroslavem byli svoji přes čtvrt století, brzy to bude šestadvacet let. Prožili spolu tolik, vychovali dva syny, teď už jim brzy zbude klid a Bohumila plánovala jeho kulatiny do detailu, už i s rodinou to řešila, Jaroslavovi vše řekne, až to bude připravené.
Vzali se těsně před koncem vysoké školy. Seznámili se na letním táboře, studovali sice jiné obory, ale byli ze stejného města. Na čtvrtém ročníku vyrazily jejich fakulty společně do přírody, ne všichni jeli, ale oni tam byli. U ohně si Bohumila vyhlédla tichého Jaroslava, zpočátku se ostýchala. Ale pomalu se sblížili, Bohumila si ho doslova vzala na starost dokonce mu spravila roztrženou košili, když jí zachytil o větev. On jí na oplátku nosil těžký batoh, tak sebrali odvahu a vzniklo mezi nimi přátelství, které přerostlo v lásku. Povídala mu to první. Nakonec i Jaroslav vyhrkl:
Bohuno, asi jsem se do tebe taky zamiloval.
Tak budeme bydlet spolu, přestěhuju si věci k tobě a dáme žádost na úřad o svatbu! on neprotestoval.
Bohumila si opravdu sbalila věci a přestěhovala se k němu a jeho staré babičce Anně. Z jejího příchodu měl největší radost Jaroslavův otec, protože babička byla jeho matka, zatímco Jaroslavova matka s tchyní nikdy nevycházela. O babičku se starat nechtěla, a soucitný Jaroslav se k ní přestěhoval, protože byla nemocná. Odteď se starala Bohumila.
Jardo, máš velké štěstí, že máš takovou Bohunku, je jako vichr, doma je rázem krásně. Jak se vezmete, přepíšu byt na vás. Dávej na Boženku pozor.
Brzy se vzali. Babička zemřela, narodili se za sebou dva synové. Dnes je staršímu dvacet tři, mladšímu dvacet jedna. Život šel poklidně dál jezdili na dovolenou, vždycky s dětmi. Ale teď byl Jaroslav v posledních měsících cizí. Jednoho dne řekl:
V podstatě, Boženo, život utekl a nic pěkného jsme snad ani nezažili…
Bohumila se rozčílila:
Jardo, jak to můžeš říct? Ani jeden rok jsme nebyli doma, byli jsme na Lipnu, v Tatrách, na Šumavě, dokonce i v Chorvatsku. Děti jsme vychovali, za chvíli přijdou vnoučata.
O tom nemluvím mávl rukou a odmlčel se. Podíval se však na ni zvláštně, ale Bohumila si toho nevšímala.
Měla svoje starosti.
Jardo, co myslíš, mám na tvoje narozeniny pozvat Pavla s Janou? Sice by museli přijet z Ostravy, ale vždyť to jsou přátelé.
Na jaké narozeniny? podivil se Jaroslav.
No přece tvůj pětačtyřicátý rok, oslavíme to v kavárně.
Vážně? O tom jsem nevěděl, že už je všechno naplánované, opět zvláštní pohled na ni.
A tak už třetí hodinu sedí Bohumila sama na gauči, zírá do podlahy, slzy jí netečou.
Nikdy jsem netušila, že mě něco takového potká, trápila se.
Jaroslav dnes přišel z práce nečekaně brzy, zvykla si, že poslední rok a půl se domů vrací pozdě.
Ahoj, pozdravil a posadil se v bundě ke kuchyňskému stolu.
Svlékni si bundu, umyj si ruce a pojď na večeři, řekla svým běžným tónem.
Jaroslav tiše zíral dolů.
Bohuno, odcházím od tebe. Odpusť, promluvil tiše.
Jak odcházíš? Kam jdeš? No tak sundej si bundu. Jsi snad nemocný? Poslední dobou jsem si toho všimla Nic se neděje, půjdeme k lékaři…
Jaroslav pozvedl hlavu a díval se jí upřeně do očí.
Jsem zdravý, o doktora nejde. Víš, já zamiloval jsem se. Už dva roky se vídám s kolegyní z práce.
Našel sis nějakou mladou holku? vyhrkla Bohumila.
Není mladší, je to obyčejná ženská, obyčejná ale skutečná žena.
A já co jsem, Jardo? vydechla Bohumila.
Ty zavrtěl hlavou, jako by něco odfoukl. Ty jsi moje šéfová a já jsem tvůj pes na vodítku. Nemůžu si sám rozhodnout vůbec nic. Všechno plánuješ místo mě: co budu nosit, kde máme trávit dovolenou, co budeme jíst, jak oslavíme narozeniny. Ani na fotbal mě nepustíš, podle tebe je to ztráta času, přitom já ho mám rád.
Ale Jardo, vždyť to dělám všechno pro tebe, snažím se začala Bohumila, ale on ji přerušil.
Každou korunu ti dávám, sama určiješ, za co se utratí peníze. Dostávám od tebe jen na cigarety a kafe. Bohuno, nikdy ti nepřišlo, jak je to pro chlapa ponižující? Nemůžu s kolegy na pivko nebo na večeři, protože nemám ani stokorunu v kapse, ozýval se klidně, ale pevně.
Bohumila si klekla před něj a hleděla mu do očí.
Jardo, vždyť jsme to měli takhle vždycky. Proč teď? Tak dobře, dostaneš peníze na hospodu, budeme chodit na fotbal, pojď si vybrat oblečení sám.
Jaroslav na ni znovu pohlédl smutně.
Bohuno, vůbec jsi nepochopila zvedl hlas, což ji zarazilo. Chci žít a dýchat po svém. Rozhodovat za sebe. Jíst, co chci, a ne co ty uznáš za vhodné. Nikdy nemám chvíli pro sebe, kde bych si mohl srovnat myšlenky. Řídíš můj život, vše je podle tebe, já jak nesvéprávný. Ale někdy musí přijít změna. Jsi můj poručník ale já chci být svůj.
ona dovolí o sebe pečovat
Proboha, Jardo, a ta druhá je jiná? zašeptala žena.
Je jiná. Je skutečná žena, oči se mu rozjasnily, když vyslovil to slovo. Dovoluje mi ji hýčkat, cítím se s ní jako muž, chápeš?
Bohumila nikdy manžela takového neviděla. Poprvé, co v něm zahořel oheň jako kdysi, když byli mladí.
Ale takhle to přece nemá být, přemítala v duchu, v našem věku! Vždyť je to ostuda Ale nahlas řekla: Jardo, kvůli krátkému románku zahodíš rodinu? Co řeknou lidé? Vždyť jsme všem vzorem.
Jakým lidem, Bohuno? Čím vzorem?
V tu chvíli jí došlo, že Jaroslav se vzbouřil a vše se jí rozpadá pod rukama. Poprvé v životě se rozplakala.
Bohuno, ty snad brečíš? byl zaskočen.
Objala ho. Ale Jaroslav stál neoblomný. Odsunul její ruce, šel do pokoje, sbalil pár věcí a s kufrem vyšel z bytu. Bohumila zůstala v tichu.
Kdo by si byl pomyslel, že mi osud tak zamotá život, že z vdané, spokojené ženy ze dne na den zůstanu sama a stáří mám před sebou sama.
Zavolala Zdeňce, ta hned přiběhla a utěšovala ji.
Bohuno, až tak staré nejsme. Ráda bych tě rozveselila, vzpomeň si, jak jsi mi kdysi radila ty nějaké kurzy, vlastní život No vida, já se na kurzech nikdy nenašla, Mirek se mi nakonec vrátil, omluvil se, prostě měl chvilkový úlet. I Jaroslav se možná vrátí, ačkoliv sama tomu Zdeňka moc nevěřila. Jaroslav je jiný, není to pohádkář jako její Mirek.
Ne, Zdeňko, můj Jarda už mě opustil, nevrátí se. On mi toho řekl
Když Zdeňka odešla, Bohumila dlouho hleděla do prázdna a nevěděla, co si počít. O koho se starat, koho vést, komu udílet rady? Bude se muset naučit žít sama. Anebo možná osud její řeku otáčí jinam. Třeba ji znovu vyplaví na nějaký nový břeh…
A tak pochopila, že není správné žít život skrze druhé a že někdy musíme nechat druhé dýchat, abychom i my mohli najít svůj vlastní klid a svobodu. Osud si někdy najde svou cestu a časem může přinést i nový začátek.