„Ty mi teď kdo jse?“… Po třiceti letech se otec vrátil do mého života… a hned skončil v nemocnici
Petr přijel z práce domů. Zastavil na dvoře panelového domu v pražské čtvrti Háje, vypnul motor, otevřel kufr, vytáhl dva těžké nákupní tašky a zamířil k vchodu. Právě se chystal vytočit kód na domofonu, když najednou uslyšel, jakýsi hlas ho volá.
„Peťo? To jsi ty?!“
Petr se otočil. Na lavičce seděl starý muž – zanedbaný, v oční kabátě, se šedivou rozcuchanou bradou a mdlým pohledem. Vypadal jako bezdomovec. Petr se zamračil.
„Promiňte, na mě voláte?“
„Peťo… Já jsem Václav. Tvůj táta. Neopoznal jsi mě?“
Petr couvl, jako by ho udeřil. Otec. Ten samý, který je s jeho matkou opustil před skoro třiceti lety, když mu bylo teprve devět. A teď tu sedí, jako by se nic nestalo.
„Těšíš se u Radky, kamarádky tvojí zesnulé matky… Řekla mi, že Jana zemřela. Já o tom nevěděl. Vůbec nic jsem nevěděl. Bože, jak asi trpěla, zatímco já byl někde jinde…“
„Kde jsi byl?“ přerušil ho Petr rozhořčeně. „Kde jsi byl, když máma brečela v noci? Když jsem jí vařil čaj, protože jsi zase šel ‚na jedno‘? Když jsi na ni i na mě zvalil pěst? Zapomněl jsi? Já ne.“
„Synku, co má smysl teď vzpomínat? S Kačkou to pak taky nebylo lehký. Nejdřív to byla sýrka – chlastali jsme, radovala se, že jsem odešel. Ale pak… všechno se změnilo. Peníze, hádky. Děti jsme spolu neměli. A její dcera mě pak vyhodila na ulici. A je to. Teď jsem nikdo. A pamatně už, jak jsem tě vozil do parku? Jak jsem ti koupil kofolu?“
„To jako vážně?! Myslíš, že jedna kofola všechno smaže? Zapomněl jsi, jak jsi nám před odchodem sebral poslední peníze ze skříně? Jak jsi mámě plivl do ksichtu, když jsi odešel za ‚lepším životem‘? Zapomněl?! Já ne!“
Petr se otočil a vešel do domu, nechal otce sedět na lavičce. Tři chvíl po uvědoměl. Doma na něj čekala manželka – Lucie.
„Co se děje? Vypadáš jako smrťák…“
„Můj otec. Přijel. Přitáhl se sem. Seděl před domem – špinavej, omaštěnej. Řiká, že nemá nikoho a prosí o pomoc. Třicet let mlčel, a teď si vzpomněl, že má syna!“
„Možná bys s ním aspoň promluvil?“
„On mi není vůbec nikdo! Ani kapka soucitu.“
Lucie mlčela. Petr odešel do ložnice, ale spát nemohl. V hlavě se mu vracely vzpomínky – dětský křik, máminy slzy, ten večer, kdy otec vyvlekl kufr a prásknul za sebou dveřmi…
Za tři dny před domem znovu čekal otec. Pokorně, s nadějí.
„Synku… Já to chápu. Ale ty jsi teď slušně situovanej člověk… Nemohl bys mi aspoň pomoct, dát najíst, nějaký místečko…“
„A kde jsi byl, když mi chyběly boty na školy?! Kde jsi byl, když máma stonala?! Tehdy mi nikdo nepomohl. A já ti nic nedlužim. Zmiz!“
Otec sklopil hlavu, neřekl ani slovo.
Následující ráno někdo zaklepal na dveře. Mladá dívka v bílém plášti:
„Dobrý den, jste Petr Václavů? Váš otec je u nás v nemocnici. Zasekal se s nějakým opilcem na ulici. Říkal, abych vám to dala vědět. Nemá už nikoho jinýho…“
„A co jako? Já pro něj nejsem rodina. On mi není nikdo!“
„Ale… říkal, že má syna, kterého miluje… Promiňte.“
A už ve dveřích dodala:
„Je ve Fakultní nemocnici Motol, na třetím oddělení…“
Lucie vše slyšela.
„Peťo… Co kdybysme za ním šli? Jen se podívat, jak je…“
Za hodinu stáli v nemocnici. S taškami jídla, čistým oblečením. Lékař je přivítal:
„Jeho stav je vážný. Játra. Dlouho pil, všechno je zanedbané. Zbývá mu jen pár týdnů…“
Na palandě otec pohlédl na Petra – a oči se mu zalily slzami.
„Přišel jsi… Věděl jsem. To je Lucie? Moje snacha… Máte holčičku? Aspoň jednou bych ji chtěl vidět…“
Za pár dní přišli s dcerou. Stařec na ni hleděl jako na zázrak. Hladil ji po ruce, plakal.
„Panebože… Jsi jako tvoje babička. Tak krásná… Žij šťastně, vnučko…“
Čtvrtý den zavolal Petra k sobě.
„Odpusť mi, synku… Pro všechno. Že jsem tě nemiloval. Že jsem tvoji mámu trápil. Odpusť…“
Petr mu stiskl ruku. Pevně. Mlčel. Byl to jediný způsob, jak říct: „Odpouštím.“
Za týden otec zemřel. Petr zaříděl pohřeb sám. Pohřbil ho vedle mámy. Nikdo jiný se s ním nerozloučil. Ale poprvé po mnoha letech cítil v hrudi klid.
Nic nedlužil. Ale udělal všechno, co měl – podle svědomí.