„Kdo ti hlídá ty děti? Kdo jim dovolil brát sýr? Schovávala jsem ho pro mámu!“ vyjela na mě sestra.
V naší rodině se vždycky více těšili na chlapce. Žijeme v České republice, a z nějakého důvodu se na holčičky dívali trochu skrz prsty. Tak mě vychovali rodiče. Mám mladšího bratra a sestru, a všimla jsem si, jak rozdílně se k nám příbuzní chovali.
Když se narodila moje sestra, táta byl hrozně zklamaný. I když ultrazvuk ukazoval holčičku, doufal do poslední chvíle, že se lékaři spletli, a uvěřil teprve v porodnici. Když ale mamka otěhotněla s bratrem, táta se doslova proměnil! Příbuzní gratulovali s obzvláštní vřelostí, všichni byli nadšení.
„Holka? Vdá se a uletí z hnízda. Ale syn je pokračovatel rodu!“ opakoval táta.
Rozdíl ve výchově byl markantní. Bratrovi po narození nedávali žádné domácí povinnosti, nehubovali ho za špatné známky nebo lumpárny. Nemůžu říct, že by se k nám se sestrou chovali špatně, ale cítily jsme ten kontrast. Bratra doslova nosili na rukou.
To mi vštípilo přesvědčení, že v každé rodině dávají přednost synům. S touto představou jsem se vdala. S manželem jsme žili v souladu, důvěřovali jsme si. Když řekl, že sní o synovi, neudivilo mě to – přišlo mi to přirozené. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, také jsem doufala v chlapečka. Ale doktorka na ultrazvuku se usmála a oznámila, že budeme mít holčičku. Vnitřně mi vše spadlo. Jak to mám říct manželovi? Bála jsem se, že vyvolá scénu, sbalí si věci a odejde.
Nevím, proč jsem si to myslela, vždyť moji rodiče se po našem narození nerozešli. Ale byla jsem zklamaná. Kvůli silným emocím mě odvezli do nemocnice s hrozbou potratu. Manžel byl mimo město, ale když se to dozvěděl, hned přijel.
Ještě neznal výsledky ultrazvuku, a já nevěděla, jak mu to říct, když tolik toužil po synovi. Manžel se neptal na pohlaví dítěte, staral se o mě, zajímal se o můj zdravotní stav, sliboval, že přinese něco dobrého, prosil mě, abych se neznervózňovala.
Po jeho odchodu jsem dlouho plakala. Přišla sestra, aby mě uklidnila. Sdělila jsem jí své obavy. Nevím, jak porozuměla mému usedavému pláči, ale řekla, že bych měla myslet především na dítě, ne na manžela.
„Chlapů je na světě dost. Důležité je donosit holčičku, jí škodí, když se stresuješ,“ povídala sestra.
Ráno potkala mého muže a začala mu nadávat. Myslela si, že už ví o pohlaví dítěte a ublížil mi. Manžel vešel na pokoj s překvapeným výrazem a zeptal se, kde jsem vzala takové hlouposti. Přiznala jsem se ke všemu. Podíval se na mě jako na blázna a řekl, že je mu jedno, jestli to bude kluk nebo holka. Prosil mě, abych si nevymýšlela.
Snažila jsem se uklidnit, ale občas mě napadlo, že manžel se jen nechce trápit, ale uvnitř je zklamaný. Když jsem ale porodila dceru a viděla jeho výraz, jeho slzy, pochopila jsem, že je opravdu šťastný. Teď se svým strachem jen směju. Je dobře, že mě sestra tehdy zastavila – jinak bych se před porodem dohnala k nervovému zhroucení.
A tak jsem se naučila, že někdy si sami vytváříme strachy, které nemají opodstatnění. Důvěra a otevřená komunikace jsou tím, co skutečně drží rodinu pohromadě.