„Kde máš dohled nad těmi dětmi? Kdo jim dovolil brát ten sýr? Schovávala jsem ho pro mamku!“ vyjela na mě sestra.
V naší rodině se vždycky těšili hlavně na narození chlapců. Žili jsme v České republice, a z nějakého důvodu se na holčičky dívali s jistým předsudkem. Tak mě rodiče vychovali. Mám mladšího bratra a sestru a všimla jsem si, jak rozdílně se k nám příbuzní chovali.
Když se narodila moje sestra, táta byl hrozně zklamaný. I když ultrazvuk ukázal holčičku, až do poslední chvíle doufal, že se lékaři spletou, a přesvědčil se až v porodnici. Když ale mamka otěhotněla s bráchou, táta se doslova proměnil! Příbuzní gratulovali s obzvláštní vřelostí, všichni byli nadšení.
„Holka? Vdá se a odletí z hnízda. Ale kluk – ten ponese naše jméno dál!“ opakoval táta.
Rozdíl ve výchově byl markantní. Po narození bratra na něj nikdo neházel domácí povinnosti, nehuboval ho za špatné známky nebo lumpárny. Nedalo se říct, že by se k nám se sestrou chovali špatně, ale ten rozdíl jsme cítily. Bratra nosili jako na podnose.
To mě utvrdilo v přesvědčení, že všichni dávají přednost synům. S touto myšlenkou jsem se i vdala. S manželem jsme žili v naprosté harmonii, důvěřovali jsme si. Když řekl, že si přeje syna, nepřekvapilo mě to – přišlo mi to přirozené. Když jsem otěhotněla, taky jsem doufala v chlapečka. Ale doktor na ultrazvuku se usmál a oznámil, že čekáme holčičku. Uvnitř mě všechno spadlo. Jak to mám říct manželovi? Bála jsem se, že začne řvát, sbalí si věci a odejde.
Nevím, proč mě to napadlo, vždyť moji rodiče se po narození nás dvou nerozvedli. Ale byla jsem zničená. Kvůli stresu mě s hrozbou potratu odvezli do nemocnice. Manžel byl zrovna mimo město, ale když se to dozvěděl, hned přijel.
Ještě neznal výsledky ultrazvuku, a já nevěděla, jak mu to říct, když tolik toužil po synovi. Neptal se na pohlaví, staral se jen o mě, vyptával se na zdraví, sliboval, že přinese něco dobrého, prosil, abych se neznepokojovala.
Po jeho odchodu jsem dlouho brečela. Přišla sestra a snažila se mě uklidnit. Sdílela jsem s ní své obavy. Nevím, jak to v mém vzlykání pochopila, ale řekla, že bych měla myslet na dítě, ne na manžela.
„Chlapů je na světě dost. Hlavní je donosit tu holčičku, stres jí škodí,“ povídala.
Ráno narazila na mého muže a začala mu nadávat. Myslela si, že už ví o pohlaví a ublížil mi. Manžel vstoupil na pokoj s vytřeštěnýma očima a ptal se, kde jsem vzala takové blbosti. Přiznala jsem se. Podíval se na mě jako na blázna a řekl, že je mu úplně jedno, jestli to bude kluk nebo holka. Ať si nevymýšlím.
Snažila jsem se uklidnit, ale občas mě napadlo, že jen nechce, abych se trápila, ale sám je zklamaný. Jenže když jsem porodila dceru a viděla jeho výraz, jeho slzy, pochopila jsem, že je opravdu šťastný. Teď se svým strachem jen směju. Dobře, že mi ta sestra pomohla, jinak bych se před porodem dostala do nervového kolapsu.
