— Už to nemůžu vydržet! — vyhrkla Jana a hodila tašku na gauč. — Chci k moři! Ležet jako pejsek na slunci celý den a v noci tancovat až do rána. Aby hudba, drinky a žádné myšlenky na práci!
Petr se pousmál. Už byl zvyklý na její emotivní výlevy. Jana nebyla jednoduchá holka — drzá, ironická, občas i kousavá, ale vždycky ryzí. Nehrála divadlo, nemaskovala se. S ní bylo lehko a veselo. A hlavně — nemusel předstírat.
Poznali se před pár měsíci a od té doby se Petr cítil, jako by mohl zase volně dýchat. Žádné trapné ticho, žádné přetvářky — jen pohoda a pocit, že je tam, kde chce být. Navždycky.
— Co se stalo v práci? — zeptal se tiše a přistoupil blíž.
— Všichni mě štvou! „Jana tohle, Jana tamto!“ — jako kdyby neexistovala jiná jména. Dneska jsem málem poslala šéfa do háje! Kdybych se neudržela, už bych letěla…
— No, takže ti vážně potřebuješ odpočinek, — zasmál se Petr. — Můžeme někam vyrazit, i když to nebude k moři.
— Kam jako? V nejlepším případě dostanu den volna. Co je to za dovolenou na jeden den?
— Co takhle jet na vesnici k babičce? Vzduch tam je takový, že se po jedné procházce vyspíš do růžova. A koláče! Přímo z trouby, teploučké…
— Na vesnici? — Jana udělala velké oči. — Vážně? Já nikdy na vesnici nebyla.
— Jak to, nikdy?
— No tak. Všichni moji příbuzní jsou z města. Ani krávu jsem neviděla naživo. Jen na obale od mlíka.
— Tak to musíš určitě jet! Ani nevíš, jak je to tam super. Řeka, kamna, hvězdy v noci, táborák…
— Panečku, Petře, kéž bych měla tvůj nadšení. Upřímně, na babičku ještě nejsem připravená.
— To je škoda. Moje babička je zlatíčko. Naloží ti koláčů, uvaří mátový čaj — a budeš ji milovat.
— No jestli jsou koláče argument… — Jana se usmála. — Tak dobrá. Ale s jednou podmínkou — když se mi tam nebude líbit, koupíš mi nový šatník. Protože do toho starého se po babiččině pohoštění už nevejdu.
Smál se, a ona pořád nevěděla, jestli se smát taky, nebo začít mít strach.
Cesta nebyla jednoduchá. Poslední kilometry jejich auto drncalo po rozbité polní cestě. Ale Petr byl v klidu. Jana nervózně hleděla z okna a očekávala, že uvidí rozpadlé kůlny, hromady hnoje a husy, které se na ni vrhnou jako na vetřelce.
Ale všechno bylo jinak. Vesnice byla velká, upravená, s několika ulicemi, obchůdky, asfaltem. Ani krávy nikde. Místo toho děti bosé, ženy s úhlednými účesy, chlapi sedící u vrat a poklidně klábosící.
Babička je přivítala, jako by na ně čekala celý život. Objala Janu, jako by byla její, zabušila kolem, posadila je ke stolu. A stůl se prohýbal: bramboračka, ovocné knedlíky, škvarky, koláče, domácí šťáva.
Jana zírala. Kde je ta babička, co bude mlčet a šilhat u večeře? Kde je ten vesnický život, který ji od dětství děsil?
Petr zářil: věděl přesně, že to takhle dopadne.
Po obědě ji vytáhl k řece. A tam — pohádka. Voda průzračná, děti se cákají, chlapi grilují, ženy rozkládají deky. Nikdo nekřičí, nikdo nespěchá. Jen smích, vítr a vůně dýmu.
Večer Jana usnula, sotva položila hlavu na polštář. Ráno ji vzbudilo slunce — babiččiny záclony byly lehké, skoro průsvitné. Holka vstala, natáhla si mikinu a vyšla ven. A zůstala stát.
Před ní růžovělo nebe, slunce se zvedalo nad obzor. V dáli bučely krávy, zpívali ptáci, voněla rosa, tráva, tymián. Všechno kolem dýchalo klidem. Jana si sundala bačkory a bosýma nohama stoupla do vlhké trávy. Stála a mlčela. Duše se čistila.
— Ztratil jsem tě, — ozval se za ní Petrovi hlas.
— Vzbudila jsem se… Vyšla ven. Je tu tak ticho, tak lehko… Nikdy jsem necítila takový klid.
— Líbí se ti tu?
— Moc. Přijedeme znova?
— Jasně. Ještě mockrát.
Jana ho pevně objala. Uvnitř ji svíralo štěstí. Už nechtěla k moři. Věděla: svůj klid, své naplnění našla právě tady. A bude se sem vracet — tam, kde se znovu naučíš dýchat.