Každá láska má svůj tvar: Příběh Aničky, opuštěného děvčátka z české vesnice, jejího boje s chudobou…

Dobré zprávy

Každá láska má svůj tvar

27. září

Když jsem dnes vyšla ven, hned mě obešel chladný vítr. Jen v tenké mikině, bez bundy, a přesto jsem udělala pár kroků za branku a na chvíli se zastavila na dvoře. Ani jsem si nevšimla, že mi tečou slzy po tvářích.

Aničko, proč brečíš? lekla jsem se, když se přede mnou objevil Míša, sousedovic kluk. Byl ode mě o něco starší, rozcuchané vlasy mu trčely za hlavou.

Nebrečím, jen… zalhala jsem.

Míša jen chvíli stál a pak mi podal tři bonbóny z kapsy.

Tady, ale nikomu to neříkej, nebo se sem hned nahrnou ostatní. Běž domů, řekl přísně, a já ho poslechla.

Děkuju, zašeptala jsem, ale nemám hlad… jen…

Ale Míša mi do očí kouknul, přikývl, všechno pochopil a šel dál svojí cestou. V celé vsi věděli, že můj táta Karel pije. Často chodil do jediného obchodu na návsi, povídal prodavačce paní Věře, ať mu dá na sekeru, prý do výplaty. Věra si vždy povzdechla a přece mu dala, i když se zlobil.

Jak tě ještě nevyhodili z práce… Už dlužíš hromadu peněz, volala na něj vždy, a můj táta rychle zmizel, aby za chvíli utratil peníze za pití.

Když jsem dnes přišla ze školy, neměla jsem v břiše nic. Je mi devět let. Snažím se nikomu neříct, že mám hlad, jinak by mě prý odvezli do dětského domova. Tam prý bývá zle, jak jsem slyšela. A co by tu pak táta dělal? Úplně by zůstal sám. Ne, radši vydržím tady. I když je lednice prázdná.

Dnes jsem přišla ze školy dřív učitelka byla nemocná, výpadek dvou hodin. Září se blížilo ke konci, venku foukal ledový podzimní vítr, žluté listy honil po dvoře sem a tam. To bylo zvlášť chladné září. Mám jen starou bundičku a boty, které mě hned promoknou při mokru.

Táta spal. Ležel na gauči, v oblečení, dokonce i v botách. Po stole a pod stolem rozházené prázdné lahve. Otevřela jsem skříňku, ani kousek chleba, nic. Rychle jsem snědla bonbony, co mi dal Míša byla jsem moc vděčná. Pak jsem si sedla na stoličku, schoulila nohy pod sebe a otevřela sešit z matematiky. Přesto se mi nechtělo počítat. Zadívala jsem se z okna na dvůr, kde vítr ohýbal stromy a rozfoukával listí.

Z okna jsem viděla náš záhon dřív plný zeleně, teď mrtvý. Maliny uschly, jahody zmizely, na hřebenech jen plevel, stará jabloň taky uschla. Kdysi se o to maminka starala, chránila každý kvítek, jablka bývala sladká. Ale letos táta všecky jablka očesal a prodal na trhu už v srpnu.

Potřebujeme peníze.

Táta, můj Karel, nebyl vždycky takový. Býval veselý a hodný, s mamkou jsme chodili do lesa na houby, večer sledovali pohádky v televizi, ráno pili čaj a jedli vynikající lívanečky a jablečné koláče, které dělala mamka.

Ale pak maminka onemocněla a odvezli ji do nemocnice, odkud už se nevrátila.

Srdíčko ji zradilo, řekl táta a poprvé jsem viděla, jak pláče. Plakali jsme spolu a on mně sevřel v náručí, teď máma na tebe bude koukat z nebe.

Dlouho pak doma seděl s fotkou mámy a koukal do prázdna. Pak začal pít. Doma se ukazovaly divní strejdové, hlasití, hluční. Zalezla jsem do svého maličkého pokoje nebo jsem chodila sedět na lavičku za roh domu.

Povzdechla jsem si a šla se pustit do úloh. Ukrátila jsem je rychle, jde mi to od ruky. Sbalila jsem sešity a učebnice do tašky a natáhla se do postele.

Na posteli se mnou leží můj starý plyšový zajíček, co mi kdysi koupila maminka. Od dětství mu říkám Tonda. Už zešedl, ale pořád je to nejmilejší Tonda. Přitulila jsem ho k sobě.

Toníčku, zašeptala jsem, vzpomínáš na naši maminku?

Tonda mlčel, ale jistě ji taky má v paměti. Zavřela jsem oči a hned se mi vybavily rozmazané, ale jasné a šťastné vzpomínky. Mamka v zástěře, s vlasy sepnul vzadu, hnětla těsto. Pořád něco pekla.

Pojď, uděláme dnes kouzelné rohlíčky.

Mamko, jak kouzelné?

Jen se neboj, uvidíš, smála se. Uděláme rohlíčky ve tvaru srdce. Když je sníš, něco si přej, určitě se to splní.

S radostí jsem s mamkou tvořila rohlíčky, byly všelijaké, ale ona se vždy jen usmívala a řekla:

Každá láska má svůj tvar.

Pak jsme nedočkavě čekaly, až rohlíčky budou hotové, aby šlo u teplého přát si cokoliv. Vůně pečiva provoněla dům a táta se z práce vracel, pili jsme čaj a byla u nás pohoda.

Setřela jsem slzy po těch šťastných vzpomínkách. To už je pryč. V rohu tikaly hodiny, ale v srdci jsem sama. Ta prázdnota a stesk po mámě…

Maminko, zašeptala jsem, stiskla Tondíka, moc mi chybíš.

Sobota, do školy nejdu. Po obědě jsem se rozhodla projít se do lesa kousek od vsi. Táta zase spal na gauči. Vzala jsem pod bundu teplejší mikinu a vyrazila. U lesa je starý dům, kde žil děda Josef, ten už dva roky není mezi námi. Po něm zůstal sad, plný jabloní a taky pár hrušní.

Chodívám tam už od loňska, přelezu plot a sbírám popadaná jablka a hrušky. Uklidňuji se:

Neberu přece, co není moje, jen zvedám, co leží na zemi, nikomu už nechybí…

Dědu Josefa si pamatuji jen matně. Byl starý, šedivý, chodil o holi, milý ke všem dětem. Dával nám ovoce, někdy i bonbón, když měl v kapse. Zemřel, ale jablka a hrušky se každý rok rodí dál.

Přišla jsem k plotu, přelezla, nasbírala dvě jablka, otřela do bundy a zakousla.

Kdo jsi? polekalo mě, když jsem za sebou zaslechla hlas. Na zápraží stála paní v kabátě, až jsem upustila ta jablka.

Přistoupila blíž.

Jak se jmenuješ?

Anička… já tu nekradu… jen sbírám ze země…, koktala jsem, myslela jsem, že tu nikdo není, vždycky tu nebyl…

Já jsem dcera dědy Josefa, včera jsem přijela a budu tu bydlet. Ty tu chodíš ovoce sbírat dlouho?

Od té doby, co mi umřela mamka, zalomil se mi hlas a v očích pálily slzy.

Paní mě objala.

Ale, ale, neplač. Přijď dovnitř. Jmenuju se také Anna, jako ty. Až vyrosteš, říkat ti budou Anno.

Anna hned poznala, že mám hlad a o moc víc. Vešla jsem do teplé kuchyně.

Zouj si boty, včera jsem tady vše vysmýčila, sice mám ještě poloprázdné kufry. Ale mám polévku. Jsme vlastně teď sousedky, dívala se na mě, na moje hubené ramena, starou bundu s krátkým rukávem.

Máte v polévce i maso?

Samozřejmě, s kuřecím, odpověděla laskavě. Sedni si ke stolu.

Ani jsem se nestyděla, hlad je větší než stud. Usadila jsem se ke stolu s károvaným ubrusem, hučelo tu útulno. Anna mi podala misku s polévkou, s krajícem chleba.

Jez, co chceš, kdyžtak přidám! Neboj.

A já jedla, rychle a s chutí, za chvilku miska byla prázdná a chleba snědený.

Chceš ještě?

Ne, děkuju, už mám dost.

Tak si dáme čaj, usmála se a položila na stůl nízký košík přikrytý utěrkou. Odkryla a pokoj zalila vůně vanilky. V košíku ležely rohlíčky ve tvaru srdce. Vzala jsem jeden, zakousla se a zavřela oči.

Takové pekla maminka, šeptla jsem, přesně takové.

Po čaji a rohlíčkách jsem byla zase v klidu, růžová ve tvářích. Anna spustila:

Tak povídej, kde bydlíš, s kým, a já tě doprovodím domů.

Dojdu ráda sama, je to jen přes čtyři chalupy, nechtěla jsem, aby u nás viděla ten nepořádek.

Ne, radši půjdu s tebou, rozhodně trvala.

Náš dům je přivítal tichem. Táta pořád spal oblečený na gauči. Všude rozházené prázdné lahve, vajgly a nějaké hadry.

Anna se rozhlédla, zavrtěla hlavou.

Teď tě už rozumím… Tak, a jdeme uklízet! řekla rozhodně a pustila se do práce.

Rychle smetla odpad ze stolu, lahve do igelitky, rozhrnula závěsy, vyklepala špinavý koberec. Já jsem špitla:

Prosím, neříkejte nikomu, jak to u nás je. Tata je hodný, jen to teď nezvládá, je smutný a zamotaný. Kdyby to zjistili, seberou mě od něj, a já nechci. On je opravdu dobrý, jen mu chybí maminka…

Anna mě objala:

Neboj, nikomu nic neřeknu. Slibuju.

Čas plynul. Do školy jsem běhala v nově uplétaných copáncích, v pěkném kabátu a nových botách.

Aničko, prý se tvůj táta znovu oženil, je to pravda? zeptala se mě jednou Maruška ze třídy. Jseš teď taková krásná… A cop ti krásně upletli!

Je to pravda. Teď mám novou maminku, tetu Annu, odpověděla jsem pyšně a pospíchala do školy.

Karel už dávno přestal pít, s pomocí Anny. Chodili za ruku vysoký a slušný Karel, vedle něj statná a sebejistá Anna. Usmívali se na mě, s láskou.

Léta utekla rychle. Teď už jsem studentka na vysoké, přijedu na prázdniny a sotva vejdu, volám domů:

Maminko, jsem doma!

A Anna mě doběhne obejmout.

Vítej, moje paní profesorko! směje se, a obě šťastně povídáme, zatímco večer přijede z práce Karel, spokojený a šťastný.

Rate article
Add a comment