Tuhle historku mi vyprávěla kamarádka a úplně mi to změnilo pohled na lidi, víš. S manželem jsme si pak uvědomili, že je asi rozumnější být trošku zdrženlivější a nesvěřovat každému detaily ze svého života, i když jinak jsme se s přáteli nerozešli ve zlém ani jsme jim úplně přestali věřit. Prostě jsme si drželi větší odstup. A to jen kvůli jednomu hodně nepříjemnému zážitku, co potkal moji kamarádku Janu s jejím mužem Pavlem.
Jana měla dlouholetou blízkou kamarádku, Marcelu. Známy byly od vysoké, jejich chlapi spolu pracovali. Marcela se za nějakou dobu vdala, brzy nato se jí narodila dcera. Jana ji pak seznámila s jedním Pavlovým kolegou, ti dva se dali dohromady.
Jenže časem Pavel s kolegou dali v práci výpověď a našli si lépe placené práce, každý jinde. Kontakt mezi páry trošku řídnul. Jana šla nejdřív na mateřskou, pak stihla otěhotnět potřetí a čtvrtý potomek zanedlouho následoval. To se samozřejmě šéfům v práci moc nepozdávalo, a tak ji při první příležitosti propustili.
Pavel makal o sto šest, aby se čtyřmi dětmi a ženou uživili rodinu a zvládli domácnost. Dařilo se jim ale, koupili domek za Prahou, pořídili si menší zahradu. Nijak extra bohatí nebyli, ale všechno šlo. Ta druhá dvojice děti neměla, honili kariéru, jezdili po světě podle chuti a žili si dost pohodlně.
Jedno léto napadlo Janu, že by mohli Marcelu s jejím chlapem pozvat k sobě na chalupu. Užili by si klid venkova, grilovačky, výlety po lese nebo koupačku v rybníce. Bylo nádherné počasí, tak proč toho nevyužít. Jana volala Marcele, vyprávěla jí o tom všem, ta byla nadšená, ale chtěla to ještě probrat doma, že dá pak vědět. No a jak hovor skončil, Marcela ten mobil neukončila, nechala ho na stole a odešla.
Jana vlastně omylem slyšela, jak se Marcela doma o Janě a o její rodině baví. No a bylo to docela drsný, řeknu ti.
Z toho, co Marcela říkala, vyznělo, že Jana a Pavel podle nich vůbec nic neví o životě, že s tolika dětmi sotva vyjdou a dům mají prý na spadnutí, ostuda vůbec tam kohokoliv zvát na návštěvu. Prý by půlku dětí měli dát do děcáku, protože jsou rozmazlení, nevychovaní a Jana je strašně nudná, pořád mele jen o dětech.
A Pavel? Prý arogantní buran, s kterým se nedá normálně bavit. Pak se hovor přerušil. Jana s Pavlem byli v šoku, až je napadlo, že tam těm dvěma všechno řeknou do očí. Ale než stihli něco udělat, zavolal Marcellin muž, že ten víkend dorazí, Pavel jen mlčky přikývl a hovor ukončil.
Jana s Pavlem to celé rozebrali a rozhodli se, že teda počkají, jak to ti přátelé zahrají. Ti ale přijeli a na stůl přinesli nějaké levné kompoty a obyčejné bonbony pro děti. A ten Marcellin muž se zeptal hned po příchodu:
To máte tak malé platy, že ani pořádné jídlo nemůžete koupit? Klídek, my máme stůl bohatě prostřený, pořádně se najezte, pak nám s něčím pomůžete, práce je tu dost.
Jana a Pavel byli úplně paf a vůbec nechápali, co se děje. Do toho Marcela ještě pronesla:
A vy pořád nemáte děti? Proč ne?
Zatím nechceme, máme ještě čas, řekla Jana.
Jo, jasně, děti mají akorát burani, chytrý lidi žijou pro sebe!
To už si Jana s Pavlem říkali, že tohle je konečná. Bylo jasné, že kamarádi o nich vědí první poslední, ale netušili, odkud. Marcelu s mužem brzy vymrštili s nějakou výmluvou ven.
Co bys na našem místě udělal ty? Myslíš, že jsme udělali dobře, když jsme prostě dál hráli tu hru, nebo jsme na ně měli být tvrdší? Přemýšlela jsem o tom ještě dlouhoMyslím, že nakonec jsme udělali to nejlepší, co jsme mohli. Nechali jsme Marcelu a jejího muže odjet a už nikdy jsme je znovu nepozvali ani neoslovili. Byla to sice ztráta přátelství, ale vlastně jsme si uvědomili, že o žádné skutečné přátelství nikdy nešlo.
Časem mě to celé přestalo mrzet. Naopak, naučilo nás to vážit si těch, kteří při nás stáli i v těžkých chvílích, i když od nás nic nečekali. S Pavlem jsme se rozhodli zůstat takoví, jací jsme otevření, ale ne naivní. Smáli jsme se tomu, když nám někdo připomněl slavné kompoty na uvítanou. A děti? Ty nám tenkrát řekly to nejhezčí: Stejně máme nejlepší mámu a tátu na světě. A to je, myslím, víc než jakýkoli ztracený přítel nebo ubroušená známost.
Od té doby, když nám někdo nabízí kamarádství, víme, že otevřenost je fajn, ale někdy je fajn mít i své malé tajemství. Něco, co je jen naše. Protože skuteční přátelé neřeší, jestli máte dům na spadnutí nebo skromnou hostinu. Přijdou i tak. A právě ty jsme si teď začali držet ještě blíž než dřív a s nimi chutná život úplně nejlíp.