Před lety, když jsem ještě žila v našem malebném městečku u Jizery, mi jednoho dne zavolala má dávná kamarádka, Jana Veselá. Prosila mě, zda bych mohla ubytovat její nejlepší přátele u sebe doma na týden. Rozhodli se, že se přijedou odreagovat k české krajině, konkrétně do našeho vesničky, kde jsem tehdy bydlela. Nechtěla jsem odmítnout, přišlo mi to nezdvořilé, a tak jsem nakonec souhlasila. Hned jsem ale předem vysvětlila:
Má drahá, je plná sezóna, takže nemohu nabídnout pokoj zdarma. Ale na druhou stranu mi není příjemné inkasovat od tvých přátel peníze.
Jana mě uklidnila: Neboj, zaplatí. Peníze nejsou problém, jen je děsí, že narazí na podvodníky, kteří vybírají zálohy a pak návštěvníky v létě vyženou, nebo jim během dovolené ukončí pobyt.
No, naletěla jsem. Kdybych tušila, co mě ta dovolená bude stát, nikdy bych nesouhlasila.
Cítila jsem určité rozpaky, a tak jsem jim poskytla poměrně slušnou slevu. Pokoj měli za poloviční cenu, pouhých tisíc korun za noc.
Přišel den příjezdu! A místo slibované rodiny dorazila mladá dívka, Kristýna Nováková, s bratrem Petrem, kterému bylo pouhých deset let. No, bylo to těžké; byli přátelé, ale moc se jim nelíbilo sdílení jednoho pokoje ve třech lidech!
Setkání bylo milé. Uvařila jsem něco dobrého a po večeři jim ukázala pamětihodnosti našeho města. Popřála vše nejlepší a odešla na své večerní kurzy.
Druhý den se udály první neplechy: Petr vystřelil vodní pistolí na zapnutou televizi. Rodiče byli v pokoji, ale to ho nezastavilo. Omluvili se a slíbili, že zaplatí opravu, jenže televize přestala fungovat (dodnes čeká na opravu). Přinesla jsem jim novou z vedlejšího pokoje. A co budou večer dělat?
Později Kristýna zapomněla dolít vodu do rychlovarné konvice, která se nakonec spálila.
Po pár dnech se pustili do vylepšování pokoje (byl prý malý), a podařilo se jim ulomit dvě nohy jednu od nočního stolku a druhou od stolu. Smáli se tomu, že mám prý dost nábytku! Páskou nohu stolu přilepíme a je to. Pod stolek dáme něco, to není problém.
Vrchol byl hlučný večírek, který skončil až ve dvě ráno. S křikem a hlasitou hudbou. Když jsem v jedenáct požádala, aby zeslabili muziku, odpověděli: Odpočiň si, vždyť jsme ti zaplatili. Hudba šla dolů až po mé druhé prosbě.
Nemělo cenu se hádat s opilci, raději jsem se rozhodla počkat do dalšího dne. Ráno jsem si s párem vážně promluvila. Řekla jsem jim, že takové chování je nepřijatelné nejde jen o ně, ale o ostatní hosty a klid. Poprosila jsem je, aby byli opatrní s elektrospotřebiči.
Přátelé jen pokrčili rameny, znechuceně: Vždyť jsme ti zaplatili. Rozlobila jsem se: Děkuji, že jste přijeli jako přátelé mé kamarádky, jinak byste tady být nemohli!
Po mém rozhovoru se začali chovat klidněji a žádné zařízení už nezničili. Ale zde naše přátelství skončilo.
Výsledek? Přestali jsme spolu mluvit. To jim však nezabránilo vzít si všechny dárky a suvenýry, které jsem nachystala pro ně a naši společnou kamarádku. Zmizely také dva velké koupelnové ručníky a jeden cihlově zbarvený prostěradlo.
Musím podotknout, že to byli ti nejlepší přátelé mé kamarádky Jany. S ní jsem kamarádila celé gymnázium, než se vdala a odstěhovala do jiného města. Popisovala své přátele jako milé a slušné lidi. Kdyby opravdu byli, mohli by své prázdniny u mě trávit každý rok.
Situace dopadla, jak měla. Jana dlouho mlčela, ale jednou během rozhovoru mi řekla, že jim dovolená nesedla: Říkali, že jsem jim pořád něco vytýkala a kazila náladu. A to přece zaplatili spoustu peněz!
Je mi líto, ale za peníze, které dali, bych nekoupila ani novou televizi, konvici, stůl, stolek, povlečení a ručníky. Navíc přidali nervy a nespokojenost ostatních hostů což ovlivní pověst, a příští rok mohou turisté volit jiné místo.
Ale získala jsem cenné zkušenosti. Dnes už vím, že někdy je lepší prostě říct ne.