30. června 2026
Dnes, když jsem popořádku vrátila klíče od našeho bytu v Praze, první, co mi padlo do očí, byly černé kožené boty mé tchyně Aleny Vítkové, stojící přímo u vstupní haly. Ihned jsem věděla, že odpočinek nebude čeká mě další den plný výzev.
Alena Vítková se objevila z kuchyně s výrazem soudce připraveného k rozkazu.
Už zase u té tvé nedostatečné dcery? zeptala se drsně. Dům, manžel, dítě všechno na jedné straně. Dobře, že jsem přišla, jinak byste tady zůstali hladoví.
Aleno, Milana jsem požádala, ať počká, protože dnes je večeře hotová a jen ji má zahřát, odvětil jsem klidně. On by to zvládl i bez vaší pomoci.
Po deseti letech manželství s Milanem jsem si zvykla, že moje tchyně je vždy nespokojená a má tendenci naslouchat mým slovům jako rádiu, které běží celý den od rána do večera. Na začátku jsem to brala těžko. Alena Vítková se stala druhou tchyní po první, Jana Svobodové. Jana byla vždy slušná a nikdy se neplížila do našeho manžela. Nedávala nevyžádané rady, nevtiskovala se, ale když jsme potřebovali pomoc, byla hned u nás.
Vzpomínám, jak Jana v noci hlídala naši tříměsíční dceru Katku, když si pomýlila den s nocí, a jak vyprostila vnoučinu na procházku a řekla mi:
Teď nic nedělej, jen si zdřímni. Lukáš přijde, večeři si připraví sám.
Když Katce bylo pět let, na stavbě u našeho bratrance Petra došlo k nehodě a já jsem zůstala vdovou. Jana, která ztratila jediného syna, nevzdala mě ani moje vnoučata. První tři měsíce po ztrátě jsme dokonce přebývali pod jednou střechou, podporovali se navzájem.
Nabídla jsem Janě, aby i nadále bydlela se mnou, ale ona se přestěhovala do svého bytu:
Jitko, je ti jen dvacet osm. Jsi mladá, najdeš si štěstí jinde. Co bych měla šplhat po tvých nohou?
Milan odešel před třemi lety, ale Jana nezůstala stranou. Její rodiče žili daleko, takže první tchyně se stala pro mě téměř matkou, zatímco v duši jsem ztrácela staršího, kdo mi byl dříve blízký.
Chování Aleny Vítkové, která se rozhodla, že má právo rozhodovat o našem bytě jako paní domu, mě šokovalo. Po jejím prvním návštěvě jsem požádala Milana, aby mé matce vysvětlil, že přijde jen jako host a že je třeba domluvit návštěvy dopředu.
Na Alenino tvrzení, že chce pomoci a jedná jen z dobrých úmyslů, jsem odpověděla:
Už mi není osmnáct. Už tehdy, když jsem odešla z rodičovské vesnice, jsem byla dost samostatná.
A po sedmi letech manželství se mi už nemusíte učit vařit a uklízet. Dokážu si poradit i sama.
Přijdu k vám, Aleno, a projdu se po našem bytě s bílým hadříkem udělám vám revizoru.
Milan mi vždycky stál po boku a když se má matka občas zhroutila, vyřešil to s ní osobně.
Postupně jsem naučila Alenu, aby nezasahovala do toho, jak řídím domácnost a vychovávám děti. Když jsem po roce druhého manželství poprvé zachytila syna, Alena už s radami netrhala.
Bohužel její kamarádka neustále vyprávěla Aleně, jak vychovává manželku svého mladšího syna. Alena chtěla také něco přidat, ale neměla čím se chlubit. Jediná její slabina byla, že neustále kritizovala, že navštěvuji Janu Svobodovou a pomáhám jí.
Kdyby byla stará jako příbuzná! Když byla Katka malá, posílala jsem ji na letní chatku ke své babičce byla jsem ráda.
Teď už je Katka ve škole a já pořád dojíždím. Už uběhlo tolik let! Navštěvuje mě dvakrát až třikrát týdně, šeptala Alena svoji kamarádce.
V posledním roce jsem byla častěji u první tchyně. Alena ji nazývala starou, i když Jana byla jen o sedm let starší. Nemoc však nešetřila ani Jana, a tak jsem ji navštěvovala buď v nemocnici, nebo doma.
Na cizího člověka utrácíš rodinné peníze, vyčítala mi Jana.
Nebojte se, Aleno, když Jana onemocní, prodala svůj pozemek, má finance na léčbu a nebudete ji půjčovat, odpověděla jsem.
Když Jana vážně zhoršila, najala jsem jí pečovatelku a vzala si dovolenou, abych byla s ní půl dne, zatímco Milan byl v práci a syn ve škole. I tak jsem jen odložila její odchod brzy poté už ji nebylo.
Alena se pak začala zajímat o dědictví po Janě.
Prodat pozemek, ale peníze nevyčerpala, a taky má slušný důchod určitě má nějaké úspory.
Dvoupokojový byt určitě půjde dětem, přemítala Alena, ale já se zatím nechtěla ptát bála jsem se.
Spíše to položila Milanovi, jeho odpověď mě neuspokojila:
Na koho bude testament? Samozřejmě na Katku je to jeho vnučka.
A co Světlá? Proč jsem se starala o starou? zvedla se v údivu Alena. Představuju si, jak bude brečet!
Nebojte se o mě, řekla jsem tchyni. Vím, že Jana vše zanechá Katce. Už ji rok předtím odvedla k notáři.
Proč jsi po ní poletěla, když jsi věděla, že ti nic nepřijde? přitakala Alena. Ať Katka dává pozor.
Ráda bych to vysvětlila, ale bojím se, že to nepochopíte, odpověděla jsem.
Včas jsme vyřídily dědictví Katka dostala všechny dokumenty k bytu a podíl. Dohodli jsme se, že dokud bude studovat a bydlet v kolejích, bude byt pronajímat a výnosy posílat na její účet.
Až Katka ukončí vysokou školu, sama se rozhodne, zda se vrátí do rodného města, nebo zůstane v regionálním centru. Pak byt prodá a koupí si nový.
Když Alena uslyšela, že bude byt pronajatý, navrhla:
Proč přivádět cizince? Mohou něco pokazit. Nechť tu zůstane Kája.
Kája, třicet pět let, je Alenina mladší dcera, stále žije s matkou. Je hezká, má hezkou postavu, absolvovala vysokou školu, pracuje a občas se zamiluje, ale manželství jí zatím nevyšlo.
Alena se o Káju vždycky starala:
Proč Kája nemá štěstí? Jsem vdova, ale získala jsem Milana! myslela si žena.
Myslela si, že pokud bude mít vlastní byt, najde si manžela.
Ať už to bude za tři nebo čtyři roky, možná Katka najde v tom městě muže s bytem a mohu ji přesvědčit, aby Káju darovala. O tom ale zatím mlčím.
Když Katka odmítla Káju pustit do svého bytu, Alena byla zklamaná:
Neplatí stejně jako ostatní nájemníci, řekla Katka. Já chci v budoucnu hypotéku. Možná se po škole přestěhuju do Prahy a budu spořit.
Lakomečná máš, Katko, myslíš jen na sebe. Kdyby měla Kája byt, možná by se během tří let provdala, křičela Alena.
Mami, máš třipokojový byt. Prodáš ho, koupíš jednokomorový a Káju dáš, navrhl Milan.
To je zajímavé, ale to je můj byt, nemáte v tom žádné podíly. Proč bych se v senilním věku musela stlačovat? Celý život jsem v tom bytě žila a neplánuji se stěhovat, odpověděla Jana.
Nejste zajímaví, ale vy, přerušila mě Jitka. Nechcete obětovat svůj byt pro vlastní dceru, ale na cizí rozpačíte ústa.
Tak Kája zůstala s matkou. Katka svůj byt pronajímala, dokud studovala, pak ho prodala a koupila nový v regionálním centru. Občas sjela do Prahy, ale jen na týden. Jak se říká: Krásné je tam, kde nejsi.
Co si o tom myslíte? Napište mi, pokud chcete sdílet názor.