„A ty kam to uprostřed noci? Proč balíš děti?“ zeptal se. „Odcházíme od tebe.“
Ta noc se zdála jako každá jiná, dokud se Aleš nevrátil domů dřív – hodiny ukazovaly sotva půl jedné. Chtěl si jen převléknout pyžamo a zalézt do postele, když náhle uviděl svou ženu, jak na ospalou dcerku rychle navléká bundu. Vedle stál syn se zamračeným, nevrlým výrazem. Aleš nechápal, co se děje.
„Stůj! Kam se to chystáš v takovou dobu? Proč budíš děti?“ vyjel na ni rozzlobeně, hlas plný podráždění.
„Odcházíme. Už takhle žít nemůžu,“ odpověděla Klára klidně, oči upřené na něj. Kdysi, ještě nedávno, se do těch očí dívala s láskou. Teď v nich viděla jen zlost, pohrdání a chlad.
„Tak se klidně podej!“ zařval Aleš, aniž by vnímal, jak jeho křik vyděsil děti. „Kdo by takovou nemehlo s dvěma dětmi chtěl? Pošalovaná!“
„Uvidíme,“ odvětila Klára, otočila se a vyšla ze dveří bez jediného pohledu zpět.
První rok manželství byl jako pohádka. Aleš ji nosil na rukou, byl pozorný, starostlivý, krásný a sebevědomý. Všechny kamarádky záviděly. Jen máma tiše šeptala: „To na nás Krasavce snad padlo prokletí.“ Ale Klára mávla rukou – s ní to bude jinak, protože se milují.
Když se narodil syn, začaly se v domě objevovat hádky. Nedorozumění, ticho plné křivd. Pak zjistila, že má manžel milenku. Svět se zhroutil, ale zůstala. Kvůli dítěti, kvůli zdání rodiny. Pak přišla druhá těhotenství, holčička. A s ní – Alešovy časté služební cesty, prázdné výmluvy, odstup. Klára vše chápala, ale mlčela. Ne proto, že by byla slepá, ale protože se bála. Kam jít? Jak žít se dvěma dětmi sama?
Cítila cizí parfémy na jeho oblečení, zaslechla cizí jména, dokonce ji jednou oslovil jako „Martičko“. Ale nic neřekla. Žila jako stroj. Ráno, děti, práce. Nastoupila jako pokladní v supermarketu. Malý plat, malý byt, žádná pomoc. I to však nesla – protože musela.
Jednoho večera jí někdo opatrně položil kytici na pokladnu.
„Pro vás. Jen… chtěl jsem, abyste se usmála,“ řekl nesměle zákazník. Jindřich, věrný host, který vždy kupoval to samé – chleba, párky, kávu.
„Jindřichu, končíte směnu? Můžu vás doprovodit?“
Odmítla. Pak znova. A znovu. Klára nevěřila, že by někdo mohl mít zájem o ženu se dvěma dětmi. Její vlastní manžel na ně zapomněl, nevolal jim celý rok. A tady cizí muž se ptal, zajímal se, staral.
Jednou už to nevydržela:
„Mám dvě děti!“
„To je skvělé,“ usmál se. „Tak o víkendu plánujeme zoo.“
Zůstala bez slov. A on učil jejího syna hrát dámu, dcerku jezdit na lyžích. Běhal do lékárny uprostřed noci, když někdo onemocněl. Klára se ho snažila odstrčit, ale on jen pokrčil rameny:
„Myslíš, že bych tě nechal utéct? Vezmeš si mě?“
Uteklo pět let. Klára je vdaná za Jindřicha. Mají čtyři děti – dvě společné a dvě z prvního manželství. A všichni sousedé říkají, jak jsou podobné jemu.
„Vážně se ti začínají podobat,“ šeptá mu v noci.
„A jak by taky ne? Miluju je. Jsou částí tebe. A tím pádem i mě.“