„Jiří, kam jdeš?“ Alena vykoukla z kuchyně, utírala si ruce do utěrky a překvapeně hleděla na muže.
Jiří, pětačtyřicetiletý manažer velké stavební firmy, se rozhodl jednat. Zatímco manželka připravovala snídani, sbalil kufr. Teď stál v předsíni prostorného pražského bytu.
Alena vždy ráno vařila pro celou rodinu. Věřila, že poctivá snídaně je základem zdraví i úspěšného dne. Když byly děti malé, vstávala dřív než všicho. Měli tři potomky, proto zůstala doma. Mužův plat rodině vždy stačil.
Muž mlčel. Pozoroval ženu, s níž žil čtvrt století, a cítil – musí jednat rychle.
Manželka poslední dobou ztratila energii, přibrala, v očích jí pohasl ten jiskřivý plamen, který kdysi přitahoval. Už dávno pro něj nebyla ženou.
Měl Lucii, mladou černovlasou kolegyni z firemního večírku. Byla krásná, chytrá a odvážná. Přesně jako on. Proto teď stál s kufrem v ruce.
Dost! Proč by měl žít s nešťastným manželstvím? Děti jsou samostatné: Václav a Petr pracují, Barbora dokončuje studia. Vždy jim pomůže.
Ale manželka… Proč by ji měl živit? Stejně mu to Lucie opakovala. Měl pravdu. Alena jen sedí doma a utrácí.
„Už dávno jsi měl odejít. Ať si zkusí život v garsonce!“ šeptala mu Lucie do ucha.
„Máš pravdu. Nic nás už nespojuje,“ přikývl.
„Odjíždíš někam, Jiří?“ podivila se Alena. „Proč jsi nic neřekl? Udělala bych ti sendviče. Nemůžeš přece cestovat nalačno. Služební cesta?“
„Proč pořád s tím jídlem?!“ vybuchl. „Všude se dá najíst! Pořád se tu motáš po kuchyni jako slepice!“
Rozčiloval se, že nedokáže vyslovit pravdu.
„Stalo se něco? Jsi tak napjatý…“ řekla tiše.
Věděla o milence. Čekala ten den. Byla moudrá a znala ho.
„Protože odcházím! Už tě nemiluju!“ vyhrkl.
„Chápu. Kam?“ odpověděla klidně, jako by mluvil o počasí.
„K jiné. Je krásná, chytrá, nestráví život u plotny!“
„Potkal jsi takovou ženu? Gratuluji.“
„Cože? Nemám na ni nárok?“
„Máš. Zasloužíš si víc,“ usmála se.
„Vážně? Ty to myslíš vážně?“
„Kdo tě zná líp? Jsi pracovitý, chytrý, hezký…“
„Budeme muset rozdělit byt,“ řekl mírněji.
„Rozdělíme. Podle zákona,“ přikývla.
„Díky… Čekal jsem hysterii. Vybral jsem si tě kdysi správně.“
„Proč dělat scény? Láska odezněla. Nejsme první,“ pokrčila rameny.
„A práce? Přestanu ti posílat peníze. Soud ti nepomůže.“
„Práci nehledám.“
„Proč? Budeš žít z dětí?“
„Ne. Mám jiný plán.“
„A jaký?“
„Zajímá tě můj život po rozvodu?“
„Starám se. Máme spolu děti.“
„Vdám se. Nový manžel mě bude živit.“
„Cože?!“ zalkl se.
„Budu rozvedená. Mám právo na nový začátek.“
„Myslíš, že v tvém věku…?“ skepticky si ji prohlédl.
„Neboj. Zájemců je dost,“ usmála se lstivě.
„Proč?“
„Zralé ženy jsou žádané. Mladé jsou nestálé. My víme, co muži potřebují. Navíc umím vařit a mám vlastní byt – po rozdělení.“
„To je nesmysl! Muži chtějí mladé!“
„Chtějí, ale pak hledají klid. A když jsem přidala fotky mých borůvkových knedlíků… Zájemcům nedocházely zprávy.“
Jiří mlčel. Zaskočilo ho, že ji nikdo nečekaně nepotřebuje. Záviděl?
„Takže odcházíš? Lucii asi netrpělivě čeká. Já mám dnes schůzku s prvním adeptem. Musím se připravit.“
„Počkat! Dnes mám jednání s dodavateli. Kufr nechám. A ty nikam nechoď! Je… nevhodné, aby ses hned…“
V práci ho trápily pochybnosti. Co když děti odsoudí jeho rozhodnutí? Co když bude litovat?
Představoval si, že se k Aleně může vrátit. Teď ale zjistil, že ona by měla nového muže.
Večer mu volala Lucie:
„Kde jsi? Vybrala jsem byt! Musíme koupit postel a zaplatit dovolenou na Bali!“
„Lucie! Mlč chvíli!“ křikl.
„Co bude k večeři?“ přerušil ji.
„Nic… Držíme dietu. Můžeme si objednat.“
Jiří zavěsil. Doma by čekala voňavá svíčková a klid. Na Bali ho nic nelákalo.
Žádný muž nebude volat Alenu svou ženou. To ne!