— Kam se chystáš? A kdo nám bude vařit? — ztišil se manžel, když viděl, co dělá Antonie po hádce s jeho matkou…
Antonie se podívala z okna. Ponurá šeď přetrvávala, i když bylo začínající jaro. V jejich malém městečku na severu téměř nikdy nesvítilo slunce. Možná právě proto byli místní lidé zamračení a nepřátelští.
I Antonie na sobě začínala pozorovat, že přestává se smát a vráska na čele, která se neustále prohlubovala, jí zbytečně přidávala roky.
— Mami, jdu ven, — oznámila její dcera Anička.
— Dobře, — přikývla Antonie.
— Dobře? Dej mi peníze.
— Jakože jsou procházky teď placené? — povzdechla si žena.
— Mami! Jaké otázky?! — ztrácela trpělivost dcera. — Čekají na mě, tak pospěš! A proč tak málo?
— Na zmrzlinu ti to stačí.
— Jsi lakotná, — odsekla Anička, ale matčinu odpověď už neslyšela, protože zmizela za dveřmi.
Jak se to změnila… — zakroutila hlavou Antonie, když vzpomněla, jak milá dívka byla Anička, než přišla puberta.
— Toni, mám hlad! Ještě dlouho?! — netrpělivě zakřičel manžel, Tonda.
— Jdi a najedz se, — řekla lhostejně a postavila talíř na stůl.
— A podáš mi to?
Antonie málem upustila hrnec. Co si to vymyslel…
— V kuchyni se jí, Tondo. Chceš, jez, nechceš… jak chceš. — řekla a sama si sedla ke stolu.
Po patnácti minutách přišel Tonda do kuchyně.
— Je to studené… fuj.
— Kdybys přišel rychleji.
— Požádal jsem tě! Žádná láska, ani kousek péče! Víš, že se dívám na fotbal! — vztekle kousaje kuře, odfrkl Tonda. — Nedobré.
Antonie jen protočila očima. S tím fotbalem byl její manžel neúnavný. Sázky, rekvizity, drahé lístky… Závislý, přestože za mládí ho sport vůbec nezajímal.
Aniž by se usadil ke stolu, Tonda chytil plechovku pro náladu, chipsy „z hladu“ a vrátil se k televizi. A Antonie zůstala v kuchyni, aby umyla špinavé nádobí.
Zbytečně vařila. Nikdo to neocenil.
Byla strašně unavená po směně, pracovala jako vrchní sestra v nemocnici. Lidé za ní chodili se svými problémy, podráždění a nemocní. Tak se stávalo, že ve stresu z práce a doma jí čekala druhá směna. Přinést, umýt, uklidit.
— Máme ještě? — manžel hledal další plechovku v lednici. — Proč to není?
— Vypil jsi všechno! Mám ti to všechno ještě nakupovat?! Měj soudnost, Tondo! — nevydržela Antonie.
— Jak jsme křehcí… — odfrkl manžel a uražený práskl dveřmi, chystajíc se doplnit „zásoby“ na další zápas.
Antonie se rozhodla jít spát, protože na druhý den měla hodně práce. Ale nemohla usnout. Obávala se o dceru, kde se toulá, s kým? Už byla tma, a Anička nikde. Zavolat jí se bála, protože za to na ni dcera křičela.
— Ztrapňuješ mě před kamarády! Přestaň mi volat! — štěkala Anička do telefonu. Po takových rozhovorech Antonie přestala volat a uklidňovala se tím, že Anička nedávno oslavila 18 let. Pracovat nechtěla, studovat také ne. Školu dokončila a dala si pauzu, aby našla samu sebe.
Antonii vytrhl z dřímání radostný křik manžela. Někdo asi dal gól. A pak začal hlasitě hovořit o hře se sousedem, který náhodou přišel na návštěvu a zůstal. Pak soused přivedl svou kamarádku a začali společně “fandit”. A v noci se vrátila Anička, zarachotila talíři, dupala a šla spát. A sotva všechno utichlo, a Toni konečně mohla usnout, začala křičet kočka, dožadujíc se jídla.
— Kromě mě, dokáže tady někdo nakrmit kočku?! — rozzlobená a vyčerpaná od migrény a bezesné noci, Antonie vyběhla z pokoje. Chtěla, aby ji uslyšeli, ale dcera byla se sluchátky a jen protočila očima. A Tonda chrápal před televizí s plechovkou v ruce.
„Mám toho dost… jak mě to všechno štve!“ — pomyslela si Toni.
A druhý den ráno jí vzbudil telefonát od tchyně.
— Antonie, miláčku, pamatuješ, že je čas zasít sazenice? A bylo by třeba zajet na chalupu… uklidit.
— Pamatuju, — povzdechla si Toni.
— Tak zítra pojedeme.
Jediný volný den Antonie dřela na zahradě, pod dohledem tchyně.
— Jak to zametáš?! Musíš mít koště jinak! — sedíc na lavičce, komandovala ji.
— Je mi skoro padesát, Věro, já už si poradím sama… — odpověděla Toni.
— No Tonda by…
— Kde je váš Tonda? Proč neodvezl svou matku na chalupu? Proč jsme musely autobusem drncat tři hodiny? A vy pořád jen Tonda, Tonda…
— Je unavený.
— A já? Myslíte, že nejsem unavená?
A spustilo to… Antonie litovala, že si nekousla do jazyka. Věra byla žena upovídaná a milující spravedlnost. Její spravedlnost ale byla jednostranná a Antonii se netýkala. Celý život Věra Tondovi jen nadržovala, zatímco Toni byla pro ni jen pracovním koněm, kterého ona trpěla z milosti.
Cestou zpět seděly ženy na opačných koncích autobusu. A další den si Věra stěžovala synovi na svou snachu a ten rozbil všechen klid.
— Jak ses mohla odvážit mluvit na mou mámu takhle?! — zuřil Tonda. — Kdyby nebylo jí…
— Co? — s rukama založenýma na hrudi se zeptala Toni. Uvědomila si, že už nechce dál snášet takové zacházení.
— Tak bys pracovala na poliklinice! — trumfl připomínající, že to Věra pomohla snaše získat práci v krajské nemocnici. Plat tam byl lepší, ale kompenzován nervy a šedými vlasy. Proto Toni několikrát litovala, že šla za Věrinem návrhem a vyměnila klidné místní zařízení za nemocnici. — Co děláš? — ztlumil hlas manžel, když viděl, co Toni dělá.
To, co udělala Toni, si Tonda nemohl ani představit!