Dneska si konečně zapisuju, co se tehdy stalo. Bylo už po půlnoci, když se Tomáš vrátil domů dřív než obvykle. Chtěl jsem se jen převléct a jít spát, když jsem na chodbě uviděl Zuzanu, jak rychle navléká bundičku na naši ospalou dcerku. Vedle stál syn s otráveným výrazem. Nechápal jsem, co se děje.
“Stát! Kam to chcete jít v takovou dobu? Proč budíte děti?” vyjel na ni rozzlobeně.
“Odcházíme. Už takhle dál žít nemůžu,” odpověděla klidně Zuzana a podívala se mu do očí. Kdysi mu do nich hleděla s láskou. Teď v nich byl jen chlad a opovržení.
“Tak se klidně vraž! Kdo by chtěl takovou se dvěma dětmi? Jsi úplná pitomka!” zařval, aniž by si všiml, jak jeho křik vylekal děti.
“Uvidíme,” řekla Zuzka a vyšla ven bez ohlédnutí.
První rok manželství žila jako v pohádce. Tomáš jí nosil na rukou, byl pozorný, hezký, sebevědomý. Všechny kamarádky jí záviděly. Jen maminka tiše říkala: “S tím hejskem si užiješ.” Ale Zuzka ji odmítala poslouchat. S ní to bude jinak, vždyť se milují.
Když se narodil syn, začaly hádky. Nedorozumění, křivdy. Pak zjistila, že má milenku. Svět se jí zhroutil, ale zůstala. Kvůli dětem, kvůli zdání rodiny. Pak přišla druhá dcera. A s ní časté služební cesty, výmluvy, odstup. Zuzka všechno věděla, ale mlčela. Ne proto, že by byla slepá, ale proto, že se bála. Kam jít se dvěma dětmi? Jak žít?
Cítila cizí parfémy na jeho oblečení, slyšela cizí jména, jednou ji dokonce oslovil “Aničko”. Ale nic neřekla. Žila jako robot. Ráno, děti, práce. Nastoupila jako pokladní v supermarketu. Malý plat, malý byt, žádná pomoc. Ale zvládala to – protože musela.
Jednou večer někdo položil na její pokladnu kytku.
“Pro vás. Chtěl jsem, abyste se usmála,” řekl nesměle zákazník. Pavel, který si vždy kupoval to samé – chleba, párek, kávu.
“Pavle, končíte? Můžu vás doprovodit?”
Odmítla. A pak znovu. A znovu. Zuzka nevěřila, že by někoho mohla zajímat žena s dvěma dětmi. Její vlastní muž na ně zapomněl, celý rok nezavolal. A tady cizí muž se ptal, zajímal se, pomáhal.
Jednou to nevydržela:
“Mám dvě děti!”
“To je skvělé,” usmál se. “Tak o víkendu jdeme do zoo.”
Zůstala v šoku. On pak naučil jejího syna hrát dámu, dceru lyžovat. Běhal v noci do lékárny, když někdo onemocněl. Zuzka se ho snažila odehnat, ale on se jen usmál:
“Myslíš, že bych tě nechal jít? Vezmeš si mě?”
Dnes je to pět let. Zuzka je vdaná za Pavla. Mají čtyři děti – dvě společné a dvě z prvního manželství. A všichni sousedi říkají, jak jsou ty děti Pavlovi podobné.
“Začínají se ti opravdu podobat,” šeptá mu v noci.
“A jak by taky ne? Miluju je. Jsou částí tebe. A tím pádem i částí mě.”
