Oto příběh přizpůsobený české kultuře:
– Kam se chystáš, Jirko? – vyklonila se Lenka z kuchyně, utírajíce si ruce do utěrky, a překvapeně se podívala na manžela.
Jiří, muž pětačtyřicetiletý, manažer velké stavební firmy, se rozhodl jednat. Balil si kufr, zatímco Lenka v kuchyni pilně připravovala snídani. Teď stál v předsíni velkého útulného bytu.
Lenka vždy ráno vařila a krmila rodinu. Věřila, že dobrá a výživná snídaně je nejen klíčem ke zdraví, ale i zárukou úspěšného dne. Když byly děti malé, vstávala dřív než všichni ostatní a připravovala jídlo pro celou hlučnou rodinu. Měli tři děti, a proto Lenka nepracovala, věnovala se jejich výchově. Naštěstí příjem Jiřího vždy umožňoval rodině žít bezstarostně a bez nutnosti přispívat k tomu prací Lenky.
Jiří mlčel. Zíral na Lenku, s kterou strávil pětadvacet let, a pochopil, že je potřeba jednat ihned a rozhodně.
Lenka v poslední době polevila, ztratila elán a její oči už neměly ty jiskřičky, co přitahují muže. Už ho nepřitahovala jako žena.
Však pro to měl Jiří Jitku, mladou energickou brunetku, kterou poznal na jednom firemním večírku. Byla krásná a chytrá, což Jiřího hned zaujalo. Navíc byla odvážná a rozhodná, což mu imponovalo. A proto teď stál v předsíni s kufrem.
Dost! Proč by měl žít s někým, koho nemiluje a ještě utrácet své těžce vydělané peníze na ni? Děti už jsou dospělé a žijí samostatně. Honza a Pavel už pracují a mají po vysoké škole. Iva ještě studuje na univerzitě, ale Jiří je vždy připraven ji podpořit.
Ale Lenka… Proč by měla viset na jeho krku? Přesně to mu říkala i Jitka. A on věděl, že má pravdu. Jiří tvrdě pracuje, zatímco Lenka sedí doma a utrácí jeho peníze.
– Už bys od ní měl odejít. Ona si jen užívá klidu, – říkala Jitka, když ho objímala. – Rozdělte si byt, ať žije ve svém a zajistí si vlastní život.
– Ano. Jitko, máš pravdu. Už nás nic nespojuje. Musíme to vyřešit.
– Ty někam jedeš, Jirko? – překvapeně se zeptala Lenka. – A proč jsi to neřekl? Připravila bych ti sendviče. Nemůžeš odejít hladový. Kdyby ses dostal k jídlu, snad ani sám nevíš. Na služební cestu, že ano?
– Poslyš, proč mi pořád připomínáš ty sendviče? Hloupost! Nevíš, že dneska můžeš na každém kroku dobře jíst? Už je tomu tak dávno! Kur..tě staletá! Sedíš tu na kuchyni, jako bys neměla jiný svět.
Jiří se na Lenku zlobí, protože nemůže říct to hlavní, že ji opustí a půjde k jiné.
– Stalo se něco? Proč jsi tak nervózní, Jirko? – jemně a s nadhledem se ptá Lenka.
Lenka už dlouho ví o Jiřího milence. A předpokládala, že přijde den, kdy ji opustí. Možná ten den byl dnes. Lenka však byla moudrá žena. To za prvé. A za druhé, svého muže dobře znala.
– Protože od tebe odcházím, jasné? Už mě tahle život nebaví!
– Jasně. A kam? – jednoduše se zeptala Lenka, jako by ji řekl, že venku prší.
– K jiné ženě. Krásná a chytrá, není jako ty, co tráví čas jen v kuchyni! Ona má mnoho jiných zajímavých aktivit.
– To jsi našel takovou ženu? Gratuluji, Jiří.
– Ano, co je na tom divného? Nejsem snad hoden takové ženy? – Jiří nemohl uvěřit, jak snadno tento těžký rozhovor zatím probíhá.
– Ty? Jsi. Ty jsi hoden ještě víc, Jirko.
– Opravdu? – nedůvěřivě se ptal Jiří.
– Ano. Vždyť já tě znám nejlépe. Hodně pracuješ, dobře vyděláváš, jsi chytrý a krásný!
– No, ale chápeš, budeme muset rozdělit byt, – říká Jiří již jemněji, jako by se omlouval.
– Chápu. A to bude spravedlivé. Plně tě v tom podporuji. Rozdělíme byt. Vše podle práva, – usmívala se Lenka.
– Díky za pochopení. Upřímně, myslel jsem, že se pohádáme. Ale ty to bereš lidsky. Přeci jen jsem tě nevybral na ženu nadarmo, – říká muž pyšně.
– No, proč se hádat? Už se nemilujeme. Co teď? Měli bychom spolu být celý život? To jsme si nevymysleli. Nejsme první, – pokračovala Lenka.
– Co se dá dělat, to je dobré, že to tak bereš. Je tu ještě otázka… Něco jako práce, najdeš si ji? Protože ti nebudu dávat peníze. Musíš pochopit, že podle zákona se staneme cizími. Nebo si podáš alimenty? Předem upozorňuji, soud bys prohrála. Jsi zdravá a schopná, Leni. Jen jsi dlouho zůstala doma.
– Zůstala doma? Takže to tak vidíš? A naše tři děti byly samy? Dobře, nebudu s tebou polemizovat. Pokud jde o práci, nebudu hledat. Nemusím.
– Jak to? Proč? Z čeho budeš žít? Nebo očekáváš pomoc od synů? Oni sami právě začali.
– Nehodlám si brát peníze od dětí, co sis to vzal do hlavy? – pousmála se Lenka. – Mám jinou možnost.
– A jakou?
– Skutečně se zajímáš o můj život po tobě?
– Tvoje budoucnost mi není lhostejná. Přeci jen máme společné děti.
– Vezmu si jiného. Tvůj budoucí manžel mě bude podporovat, – pronese Lenka a čeká na Jiřího reakci.
– Vdáš se? Jak to?
– Ano. Jakmile budu rozvedená, mám právo vdát se znovu.
– Máš adepty? Myslíš, že najít manžela je jako jít do obchodu? Zvlášť ve tvém věku, Lenko, – skepticky si prohlíží Jiří její tvář a postavu. – Musíš si uvědomit své šance.
– O to se neboj! Nemusíš mít obavy! – prohlásila Lenka s jistotou.
– Jak si můžeš být tak jistá? – Jiří si sundal kravatu a ani si nevšiml, jak se z předsíně přesunul do kuchyně, kde mechanicky přežvykoval čerstvé palačinky, které mu Lenka napravila.
